Předsevzetí

 zdroj: FB Hitrádio

Jako dítě jsem si každoročně předsevzala, že se budu víc učit. Vydrželo mi to pokaždé do pololetí.

Jako teenager jsem si předsevzala, že se budu víc učit a že přečtu aspoň jednu knížku měsíčně.

Předsevzetí jsem si dala v prváku, když pololetní vysvědčení nedopadlo zrovna nejlíp. Každopádně jsem na sobě zapracovala a s každým vysvědčením byl vidět posun. Dokonce tak moc, že jsem měla ve třeťáku v pololetí jen jednu dvojku z matiky a na konci roku sice opět jednu dvojku, ale z matiky jsem měla za jedna!

Se čtením jsem na tom byla dobře tak nějak pořád. Věk 16+ a dívčí romány. Jedna knížka od Ježíška a 26. prosince už nebylo co číst. Škoda, že na seznam povinné četby se to moc použít nedalo.

Jako maturantka jsem si "naplánovala", že hned po Vánocích se vrhnu na učení k závěrečným zkouškám. Začala jsem hned v dubnu. A kupodivu, s trochou štěstí, stačilo to.

Před absolutoriem na VOŠ jsem si to naplánovala, že závěrečné zkoušky dám! S učením jsem začala v květnu a díky Bohu, stačilo to. Štěstí mi tehdy ale moc nepřálo...

Vstávala jsem v pět, běžela na vlak, v Přerově mi ujel rychlík, takže jsem se další dvě hodiny kodrcala osobákem. Skoro jsem nestihla úvod, modelka mi bojkotovala předváděčku závěrečné práce - vyšívaných plesových šatů. Po ústní zkoušce mi bylo úplně jedno, jestli to mám či ne. Měla jsem toho plné zuby a počítala jsem i s variantou, že ty tři roky "vošky" byly k ničemu.

K té vší smůle se na mě nakonec usmálo štěstí - mám titul za jménem. Nicméně, zabila to jedna z profesorek, která při předávání "vysvědčení" prohlásila: "Jéé, Vy jste k nám chodila? Že si Vás vůbec nepamatuju!"

Těmi slovy mě dokonale otrávila! Dokonce tak moc, že i když jsem uvažovala o studiu na Masarykově univerzitě, obor dějiny umění, přešla mě veškerá chuť.

Po skončení studia jsem si na Nový rok přála už jen samé maličkosti:

- abych byla zdravá

- aby byli mí blízcí zdraví

- abych si našla dobrou práci

- abych tam byla spokojená

- že bych se ráda vrátila k šití

- že bych si chtěla najít víc času na čtení

Některá přání se mi více méně plní (třeba ta o zdraví), na některých se pracuje (dobrá práce + spokojenost v ní = návrat k šití) a to poslední (čtení) se mi v roce 2016 taky konečně trošku splnilo.

Od narození první dcery (srpen 2009) jsem knížky vídala jen na poličkách či v knihkupectví. Rukama mi prošla maximálně nějaká o šití. Teď mám ale konečně pocit, že se mi vrací chuť, čas i prostor přečíst něco nového.

Začalo to nenápadně v květnu - dárkem k narozeninám.

Zase jsem se pustila do čtení. Dočetla jsem Aňu Geislerovou a sáhla do dětské knihovničky pro pohádky. Každý večer před spaním jsem četla Davídkovi na dobrou noc: Zuzajdu a Jurajdu, Anička básnička, Děti z Bullerbynu, Kocour Modroočko... Půl roku ve světě pohádek. Až přišly Vánoce a s nimi...

Prostě paráda :)