Nevím proč, ale z dětství si pamatuju jen pár střípků. Nejstarší vzpomínka bude mít brzy třicet. Jsem s rodiči v kuchyni (kde máme bílý! koberec), je neděle a mamka se mi snaží vysvětlit, že budu pár dní doma s taťkou, protože nastupuje do porodnice.Mžná bych si snad vzpomněla i na šaty, které měla na sobě a na to velké břicho :) To mi byly dva roky a sedm měsíců.
Ze školky si jinak nepamatuju nic. Nevím, jak se jmenovaly paní učitelky, spolužaček si vybavím jen pár...
Když mi bylo pět, na konci školního roku jsme se fotily, já měla krásné sametové šaty a vysoké horečky. Jedna z mála pěkných barevných fotek a já tam vypadám jak hromádka neštěstí.
V první třídě si vybavím spolužáka, který nás mlátil, házel po nás židličky... a taky svou první pětku z matematiky. Seděla jsem v řadě u okna vedle spolužáka a sčítání a odčítání přes deset mu moc nešlo. A já mu tak věřila... a všechno opsala :) a blbě!
Ve třetí třídě jsem začala chodit do třídy s bratránkem (který má stejné příjmení) a taky jeho bratránkem (který má příjmení úplně jiné, ale zato stejné jako spolužačka, která s námi ani nebyla z rodiny). Mít mezi spolužáky někoho z rodiny teda nebyla žádná výhoda. Většinou spíš peklo :) Když jsem dostala špatnou známku a já (si) nechtěla kazit víkend, tak jsem se rozhodla, že to našim řeknu třeba až v pondělí. Jenže to by se mnou nesměl chodit do třídy bratranec, že. Takže než rodičové moji mílí přišli domů z práce (a že teda chodili docela brzo), tak už to věděli... A tak to bylo až do devítky...
Takže jsem si docela odfukla, když jsem nastoupila na střední do FM. Nikoho jsem neznala a nikdo neznal mě. Docela výhoda, nový začátek a tak.
V době, kdy jsem vyrůstala, byly jen klasické foťáky, takže se vždycky čekalo, než se dofotí film, se kterým se běželo do fotolabu... To pak bylo překvápko, když z rádoby "uměleckých" fotek byly jen rozmazané šmouhy.
Jsem moc ráda, že mé děti vyrůstají "až" teď, kdy máme digitální foťák. Máme ho pár let (as tak pět nebo šest) a nafotili jsme už skoro 40 tisíc fotek. Já neříkám, že všechny byly "výstavní", ale i tak... Od roku 2009 (když se narodila Klárka) jsem začala vytvářet každého půl roku fotoknihu. Tak mám jistotu, že ty nejkrásnější vzpomínky si oživíme kdykoliv. A navíc...
Klárka, Agátka i Davídek - každý bude mít svou "krabici vzpomínek". Fotky z UZV, první botky, "deník" psaný od narození po nástup do školy, fotoknihu "Můj první rok" a spoustu drobností. Navíc každého z nich provází jedna barva. Klárku modrá (ač měla i růžové období), Agátku oranžová, Davídka zelená. Tak nějak nenásilně, automaticky :)
I toto je součástí "krabice na vzpomínky":
A tady jsou jejich deníky:
Máte taky "krabici na vzpomínky"? Co pomáhá vám pamatovat si ty "nej" okamžiky?
Komentáře
Okomentovat