Přeskočit na hlavní obsah

Jak přichází podzim

Tak moc se člověk těší na léto a pak... V červenci si zvykáme na nový režim, plánuje se na den dopředu a když už to konečně vypadá, že zvládáme, stíháme, tak je tu srpen a začíná se řešit škola.
Nálada se střídá jak počasí v dubnu - jeden den jsou holky natěšené do školy i školky a druhý den - jako by mi je někdo přes noc vyměnil - pofňukávají, že nikam nejdou, že se vůbec netěší a že, dokonce, mají strach.

V posledních letech mám pocit, že léto začíná částečně už v půlce května, hned po "zmrzlících". Pak se tak pětkrát oblíknu do plavek, z čehož jednou vlezu do vody, a v půlce prázdnin už mají v obchodech podzimní zboží. Mám pocit, že je to všechno jakési zrychlené. Všichni někam spěcháme, míříme k cíli, těšíme se na "něco" a když "to" konečně přijde, ani si ten okamžik neužijem a plánujem další cíl.
Není to tak vždy, ale často to vidím na holkách. K něčemu se upnou a přehlíží všechno to, co je po "cestě k cíli", potká.

Každoročně si plánuju, co všechno přes léto stihnu, když je ta "okurková sezóna" a když v září mrknu na seznam úkolů, zjistím, že jsem se možná tak nějak vzdáleně přiblížila k jednomu bodu z deseti.

Letos jsem si naplánovala ušít dětem softshellové bundy. Do konce srpna jsem chtěla mít hotovo. No, dnes je 19. a mám dvě třetiny. Davídek si ještě bude muset pár dní počkat. Tak snad to stihnu dřív, než napadne sníh :)



Taky si každý rok říkám, jak vnesu kousek podzimu k nám domů. Výzdoba a podzimní tvoření a tak. No tak uvidím, jestli najdem aspoň pár kaštanů :)

 zdroj: pinterest.com

 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jsem zpět!

Jeden by neřekl , jak ten čas letí... Vše si uvědomíme až zpětně. Stejně jako já... Za těch téměř pět let, co jsem nenapsala ani písmenko, jsem: - stihla nastoupit do práce (administrativa) - nejmladší syn nastoupil do školky (letos šel již do 3. třídy) - prostřední dcera do 1. třídy (teď je z ní šesťačka) - nejstarší dcera do 3. třídy (ode dneška osmačka) - se stihla vdát (a vůbec ta svatba nevypadala tak, jak jsem si plánovala ) - se stihla rozvést (a vůbec to nebylo jednoduché) - patřila k těm, kteří šili roušky (a byla jsem za rebela a nechtěla je nosit) - zažila tak trochu šikanu na pracovišti - si našla novou (tvůrčí) práci - se začala vracet k šití Tak se pohodlně posaďte, dejte si kávu, protože... Cesta zpátky do minulosti (pomocí prokliků) právě začíná... Šití se věnuju 25 let . Roky ve škole (oděvní průmyslovka a VOŠ textilní), pár let praxe v oděvních firmách a nakonec spousta let šití z domu a na zakázku. Před 14 lety jsem na Fleru začínala pod nickem tmarcela . Svého čas

Po okolí

Jak jsem nakousla minule, začátek léta nebyl úplně dle mých představ. Se zády jsem marodila více jak dva měsíce! Prvních pár týdnů jsem se nezmohla na nic jiného než na polohu vleže a spánek. Když byly děti ve škole, já spala. Zadýchala jsem se už při přechodu po bytě. Po třech týdnech se mi začalo dělat líp, ale pořádně jsem neuseděla. Měla jsem výčitky, že nic nedělám, že mi doma práce stojí... Ale když jsem se do něčeho pustila, zdravotní stav mi to nedovolil. Na začátku července mi bylo nejlíp při chůzi. Zkusila jsem tedy naplánovat alespoň nějaké pěší výlety... Rozhledna Maruška Dvoupatrová dřevěná rozhledna ve valašském stylu byla veřejnosti zpřístupněna v roce 2014. Slouží také jako stanoviště Českého hydrometeorologického ústavu. Z vyhlídkové plošiny ve výšce 12 metrů se před vámi rozprostře panorama Hostýnských a Vizovických vrchů, Javorníků nebo Moravskoslezských Karpat. Jurkovičova rozhledna Jméno rozhledna získala podle slovenského architekta Dušana Sámo Jurkoviče, který v

Náročné prázdniny

Letošní prázdniny mi začaly už na začátku června. Nějak jsem se snažila vyjít všem vstříc, dělat první poslední, nedokázala jsem říct ne, k tomu všemu nahromaděný stres za posledních několik měsíců a pak... Jednu neděli mi nebylo dobře. Jako bych byla po túře a večírku zároveň. Proležela jsem odpoledne s tím, že uvidím, jak mi bude další den a začnu to řešit. V pondělí se mi špatně i vstávalo, sotva jsem se oblékla... akorát jsem dětem přidělávala starosti. Ale byly zlaté a se vším mi pomohly. Jen jsem jim řekla, že pokud to nerozchodím, zůstanu doma. Při chůzi to vypadalo, že je vše v pořádku. I v práci se to dalo, jen jsem pak odpoledne byla děsně unavená. A v noci mi byla zima. V úterý už bylo všechno špatně. Z postele jsem nedokázala vstát. Když se mi to konečně povedlo, vypověděly mi službu nohy. "Je fakt zle," říkala jsem si a volala o pomoc mamce (zdravotní sestře). Chvíli to vypadalo na sanitku, ale nakonec s vypětím všech sil jsme se "nějak" přesunuly do ne