Když mi bylo třináct, měla jsem třicátníky za lidi, kteří už mají všechno za sebou a v podstatě už jen chodí do práce a starají se o puberťáky, co mají doma.
Vysokou školu měl málokdo, po střední nebo učňáku byla hned svatba a děti. Téměř vše se tak dalo stihnout s přehledem do pětadvaceti.
Já v pětadvaceti teprve začínala :) A ještě v blbém pořádí ;) Nejdřív dítětem. Sotva jsem začala vydělávat, už jsme řešili bydlení a úvěr na dvacet let. A svatba se tím pádem odsunula na "až po prvním dítěti". No, ale nebyla... Vždycky bylo něco důležitějšího a na "blbiny" nezbyl čas.
Ale teď - nepřestávám doufat, že se ji dočkám. Nevím kdy, ale věřím, že to bude brzo, bo bych to nerada odbyla na úřadě v kostýmku a s trvalou na hlavě ;) Protože v ní mám prostě úplně jasno :)
Je mi třiatřicet a nemám pocit, že bych měla všechno za sebou a před sebou jen vyhlídky na důchod... Zlí jazykové tvrdí, že po třicítce je zdraví na houby. Všechno začne bolet a i místa, o kterých člověk do té doby nevěděl, že je má, se začnou ozývat.
Asi na tom něco bude. Bohužel!
Jsem schopná ráno vstanout před sedmou, nachystat snídaně (pro jistotu třeba tři druhy, abych se náhodou chvíli nenudila, protože se málokdy naše děti na něčem shodnou), poklidit, udělat oběd na přání (někdy i dva - sladký a slaný)..., ale s polednem veškerá energie odchází. Nebo možná ani neodchází postupně, ale tak nějak se vytratí najednou. Jakože hned. Jsem ráda, že umyju nádobí a odpadám. Nemůžu se rozhýbat, ale vím, že musím, protože zavřít na chvíli oko je v případě našich tří všudypřítomných dětí dost riskantní!
Někdy jsem tak hotová, že se těším na večer. V létě je to na prd, bo večery jsou dlouhé a tudíž se nám doma protahuje večerka. A často (řekla bych, že skoro denně) pak usínám při uspávání nejmladšího. Když se v deset večer vzbudím hladem, bo jsem nestihla povečeřet, rychle do sebe něco naházím a je čas jít spát. Někdy mě to fakt štve, nic nestíhám.
Nejlepší na únavu je pohyb. Prý. Tak jsem to o víkendu zkusila.
Nejzdravější pohyb je plavání. Prý. A málem jsem se utopila.
Teď už se tomu alespoň usmívám, ale v sobotu jsem si pobrečela. Bolestí.
To je tak, když vás děti v bazéně vyhecují: "Maminko, udělej elektrickou rybu!" a "Maminko, pojďme z vody vyskakovat do výšky!" Člověk si řekne proč ne, že? Voda přece nadnáší. Navíc jsem měla v rukách Davídka... Štestí bylo, že měl rukávky. Při jednom takovém "výhozu" mně ruplo v zádech... Já zajela pod hladinu a jen instinktivně a poslepu jsem natáhla ruce někam do vzduchu a předala jsem Davču babičce. Já se po pár sekundách chytla okraje bazénu a "přehodila" jsem se přes konstrukci. Nemohla jsem se hýbat, nevěděla jsem co mám dělat... K tomu všemu se na mě ze strachu, co mi je, vrhly holky, takže jsem nevěděla, jestli je mám utěšovat nebo brečet bolestí.
Ano, má to šťastný konec - "rozplavala" jsem to. Ale ač to "vodní peklo" trvalo jen chvíli, člověk si uvědomí, jak je zranitelný při běžných aktivitách...
Asi už jsem fakt stará! A to bolí.
Komentáře
Okomentovat