Přeskočit na hlavní obsah

Praha aneb Výlet na pár hodin

Mám pocit, že už jsem fakt stará. A k tomu všemu se "to" číslo ve čtvrtek zase zvýší!
Jedu z posledních sil a nadoraz...

Začátek týdne byl poklidný... Sedmero tepláčků pro kluky a jeden dárek pro Agi k sobotním narozkám.




A s modelem a majitelem ...


***
Nejnáročnější den - pátek - začal už ve čtyři hodiny ráno vstáváním a tří a půl hodinovou cestou vlakem do Prahy. Krátký výlet s Agátkou, mimo jiné kvůli finále Mia festivalu, kde děti vystupovaly.
Těšila jsem se, jak ve vlaku zavřu oko a prospím cestu jako kdysi, když jsem jezdívala do školy do Brna. No, to bych musela jet sama. Agi celou cestu nejen nezavřela oko, ale ani pusu!


Z nádraží rovnou do Lucerny, kde finále probíhalo. Všechno by bylo v pohodě, ale... Agátka začala stávkovat, že nevystupuje, že to neumí... Dlouho jsme ji s její trenérkou přemlouvaly, slibovaly hory doly (hlavně tedy zmrzlinu a McDonalda). Nakonec do toho šla. Nejdřív na ní byl vidět strach a obavy, ale tak v půlce vystoupení to z ní všechno opadlo.

Vyhráli sice "až" páté místo, ale mezi námi - kdo si může říct, že vystupoval v Lucerně?


***
A pak už Praha poklusem...
- Václavák
- Staromák (orloj přikrytý potištěným "prostěradlem")
- Národní divadlo, kde naskakujeme na tramvaj a až v ní zjišťujeme, že čtyři lidi nám zůstali na zastávce
- zubačkou na Petřín a tam hned při výstupu honem na zmrzku, pak zrcadlové bludiště (docela "slabota") a úraz jedné z holčiček, která sebou tak nějak lištila a sedřela si ruce


- výšlap na rozhlednu - 299 schodů, kde vhazujeme mince do dalekohledu a než zaostřím, míří na hvězdy nebo do Vltavy a peníze propadávají
- pak konečně odměna - hřiště pod Petřínem. Holčička, která nahoře na kopci spadla před bludištěm, nezvládla při sestupu rychlost a sedřela si půl obličeje.
- po hodinovém odpočinku na průlezkách spěcháme opět na tramvaj, metro a u Václava zalézáme do McDonaldu


- nakupujeme zásoby jídla a spěcháme na vlak
- opět nespí ani oko


A já už se fakt těším domů! O půl desáté večer konečně odemykám...

Bláznivý týden končí sobotníma narozeninama Agátky a jejím posledním (nedělním) vystoupením na Dni dětí... Fakt jsem se těšila na pondělí, kdy to bude zase poklidné... A v sobotu si výlet do Prahy zopakuju zase s Klárkou :)

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Prázdniny aneb Týden první

První den prázdnin a už od rána je potřeba zapojit je do práce :) Pěkně od půl deváté. A obíráme rybíz kuličku po kuličce, ať máme z čeho péct buchty :) Nakonec z toho máme dvacet "porcí", takže vystaráno...

*** Při úterní projížďce na koloběžkách si Agi, aniž bychom to tušili, uhnala úžeh. Středeční procházka k Bečvě a "kamenným sochám" tedy nakonec úplně nedopadla, ale než se úžeh projevil, myslím, že jsme si to užili.

A dokonce si děti oblíkly oblečky vyloženě hodící se na takovou "akci"...
A póza nakonec...

*** Čtvrtek Agi proležela s teplotama, tak jsme se pustili do úpravy balkónu. Počasí jako malované, takže jsme se na zaskleném balkóně málem uvařili... Ale - podlaha je hotová a konečně mám pěkné místečko na focení. I v zimě!

 *** V pátek po delší době zapršelo, ale nikomu to nevadilo :)

Prázdniny aneb Týden pátý

Kdy je ten správný čas? Na co?
- kdy nechat děti samotné bez rodičů - kdy je pustit ze školy samotné domů - kdy je poslat na prázdniny s prarodiči na chatu - kdy jim zaplatit pobytový tábor
Proč to řeším? Protože když jsme včera odjížděli z chaty s prázdným autem, nebylo mi nejlíp. Klárka celou dobu pofňukávala, že chce jet domů. Kdy je to "vydírání" ze strany dítěte a kdy je v tom vážný důvod? Jsem bezradná a docela mě to trápí. Ano, jsem tu pro děti, ale taky jsem ráda sama se sebou. Kde je ta "zlatá střední cesta"?
Máme tři děti, ale v tomto pořád tápu. Věřím, že vše, co dělám, dělám správně... Ale pak přijde jedna věc, která mě totálně vykolejí a já... nevím.

Poslední aneb Něco končí, něco začíná!

Rok 2018 má před sebou už jen pár hodin. Jaký byl? Splnilo se vám to, co jste si loni v tuto dobu přáli?

Já o tom všem, co bylo a co nás čeká, v poslední době docela přemýšlím a i proto jsem se rozhodla, že dnešní blog je poslední. Nejen v letošním roce ale tak nějak vůbec... celkově. 
Neříkám, že je to navždy.
Jen od ledna plánuju změny a chtěla bych na to mít více prostoru i času. A i když ráda píšu (a básničky mi nejdou), věřím, že z Tý-deníku se stane aspoň "občasník".
***
Když se ohlédnu na poslední čtyří měsíce, dalo by se to shrnout jedním slovem: VYČERPÁVAJÍCÍ! A tak už fakt fungovat nechci. Momentálně jsem ve stavu, že šicí stroje obcházím velkým obloukem a jakákoliv práce s nimi mi nedělá radost tak, jako to bylo dřív. Týden vánočních prázdnin na regeneraci bohužel nestačil.
Posledních devět let jsem si neužila advent a vánoční přípravy. Plnila jsem téměř nemožné, aby dárky pro zákazníky byly pod stromečkem včas a sama jsem pak sháněla po nocích na eshopech, co naše děti …