Přeskočit na hlavní obsah

Jak kovářova kobyla...

Tak to je, bohužel, přesné. Každou kabelku nakonec vždycky vložím k prodeji. Jako bych byla "nasycená" už tou výrobou... Myslím, že je to stejný "syndrom", jako když cukrářka nejí sladké nebo rybář ryby.. Možná je to "jen" mou nerozhodností... A nebo je to tím, že sedmý rok (více méně s přestávkami) řídím kočár a tak mi stačí přebalovací taška.

Ale jednu tašku jsem si vlastně ušila. Je to teda už rok a půl... Chystali jsme se tehdy na Slovensko (Vodný ráj Vyhne) a potřebovala jsem "něco", kam bych mohla dát peněženku a doklady. Pár dnů před odjezdem jsem si ušila SPORTku v uni barvách. Bohužel (pro mě) v té nejsvětlejší béžové...


Co se týká "nekabelkových" věcí, je to o něco lepší. Ale fakt o málo! A to z toho důvodu, že mi to tak nějak dýl trvá.

Před sedmi lety jsem si ušila sukni. K ní jsem si rozešila i sako, ale do dneška nemá všité rukávy.

Potahy na polštáře do obyváku mi trvaly asi dva měsíce. A došila jsem je "jen" proto, že jsem je měla nastřihlé a pořád mi někde překážely.
Teď jsem si udělala radost a koupila látku na obměnu. Noo, jsem zvědavá, kdy se k tomu dostanu, ale už se na ně moc těším :)



Po porodu (posledním) jsem si tak moc chtěla ušít sukni, že ji budu muset letos zúžit, protože i přesto, že je do gumy, tak mi padá.


Dva roky mám pro sebe rozešitý softshellový kabátek. Chybí mi ho jen zkompletovat. Ale tak nějak se mi nechce, protože pořádná zima stejně nebyla... :) Tak se mi to třeba podaří na tu zimu 2016/17.

V září měla sestra svatbu. Konečně příležitost ušít si šaty až na zem, které jsem tak dlouho chtěla. Střih, látka, barva, šití... všechno šlo jak po másle. Dva dny před Dnem D jsem si uvědomila, že si je vzít nemůžu, protože bych nenakojila syna.


Prostě mi cosi není přáno. A nebo je to tím, že když mě netlačí "deadline" a zákazník, tak mám na všechno spoooustu času!  
Místo: Vsetín, Česká republika

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jsem zpět!

Jeden by neřekl , jak ten čas letí... Vše si uvědomíme až zpětně. Stejně jako já... Za těch téměř pět let, co jsem nenapsala ani písmenko, jsem: - stihla nastoupit do práce (administrativa) - nejmladší syn nastoupil do školky (letos šel již do 3. třídy) - prostřední dcera do 1. třídy (teď je z ní šesťačka) - nejstarší dcera do 3. třídy (ode dneška osmačka) - se stihla vdát (a vůbec ta svatba nevypadala tak, jak jsem si plánovala ) - se stihla rozvést (a vůbec to nebylo jednoduché) - patřila k těm, kteří šili roušky (a byla jsem za rebela a nechtěla je nosit) - zažila tak trochu šikanu na pracovišti - si našla novou (tvůrčí) práci - se začala vracet k šití Tak se pohodlně posaďte, dejte si kávu, protože... Cesta zpátky do minulosti (pomocí prokliků) právě začíná... Šití se věnuju 25 let . Roky ve škole (oděvní průmyslovka a VOŠ textilní), pár let praxe v oděvních firmách a nakonec spousta let šití z domu a na zakázku. Před 14 lety jsem na Fleru začínala pod nickem tmarcela . Svého čas
Okomentovat
Další informace

Po okolí

Jak jsem nakousla minule, začátek léta nebyl úplně dle mých představ. Se zády jsem marodila více jak dva měsíce! Prvních pár týdnů jsem se nezmohla na nic jiného než na polohu vleže a spánek. Když byly děti ve škole, já spala. Zadýchala jsem se už při přechodu po bytě. Po třech týdnech se mi začalo dělat líp, ale pořádně jsem neuseděla. Měla jsem výčitky, že nic nedělám, že mi doma práce stojí... Ale když jsem se do něčeho pustila, zdravotní stav mi to nedovolil. Na začátku července mi bylo nejlíp při chůzi. Zkusila jsem tedy naplánovat alespoň nějaké pěší výlety... Rozhledna Maruška Dvoupatrová dřevěná rozhledna ve valašském stylu byla veřejnosti zpřístupněna v roce 2014. Slouží také jako stanoviště Českého hydrometeorologického ústavu. Z vyhlídkové plošiny ve výšce 12 metrů se před vámi rozprostře panorama Hostýnských a Vizovických vrchů, Javorníků nebo Moravskoslezských Karpat. Jurkovičova rozhledna Jméno rozhledna získala podle slovenského architekta Dušana Sámo Jurkoviče, který v
Okomentovat
Další informace

Náročné prázdniny

Letošní prázdniny mi začaly už na začátku června. Nějak jsem se snažila vyjít všem vstříc, dělat první poslední, nedokázala jsem říct ne, k tomu všemu nahromaděný stres za posledních několik měsíců a pak... Jednu neděli mi nebylo dobře. Jako bych byla po túře a večírku zároveň. Proležela jsem odpoledne s tím, že uvidím, jak mi bude další den a začnu to řešit. V pondělí se mi špatně i vstávalo, sotva jsem se oblékla... akorát jsem dětem přidělávala starosti. Ale byly zlaté a se vším mi pomohly. Jen jsem jim řekla, že pokud to nerozchodím, zůstanu doma. Při chůzi to vypadalo, že je vše v pořádku. I v práci se to dalo, jen jsem pak odpoledne byla děsně unavená. A v noci mi byla zima. V úterý už bylo všechno špatně. Z postele jsem nedokázala vstát. Když se mi to konečně povedlo, vypověděly mi službu nohy. "Je fakt zle," říkala jsem si a volala o pomoc mamce (zdravotní sestře). Chvíli to vypadalo na sanitku, ale nakonec s vypětím všech sil jsme se "nějak" přesunuly do ne
Okomentovat
Další informace