Přeskočit na hlavní obsah

Jak kovářova kobyla...

Tak to je, bohužel, přesné. Každou kabelku nakonec vždycky vložím k prodeji. Jako bych byla "nasycená" už tou výrobou... Myslím, že je to stejný "syndrom", jako když cukrářka nejí sladké nebo rybář ryby.. Možná je to "jen" mou nerozhodností... A nebo je to tím, že sedmý rok (více méně s přestávkami) řídím kočár a tak mi stačí přebalovací taška.

Ale jednu tašku jsem si vlastně ušila. Je to teda už rok a půl... Chystali jsme se tehdy na Slovensko (Vodný ráj Vyhne) a potřebovala jsem "něco", kam bych mohla dát peněženku a doklady. Pár dnů před odjezdem jsem si ušila SPORTku v uni barvách. Bohužel (pro mě) v té nejsvětlejší béžové...


Co se týká "nekabelkových" věcí, je to o něco lepší. Ale fakt o málo! A to z toho důvodu, že mi to tak nějak dýl trvá.

Před sedmi lety jsem si ušila sukni. K ní jsem si rozešila i sako, ale do dneška nemá všité rukávy.

Potahy na polštáře do obyváku mi trvaly asi dva měsíce. A došila jsem je "jen" proto, že jsem je měla nastřihlé a pořád mi někde překážely.
Teď jsem si udělala radost a koupila látku na obměnu. Noo, jsem zvědavá, kdy se k tomu dostanu, ale už se na ně moc těším :)



Po porodu (posledním) jsem si tak moc chtěla ušít sukni, že ji budu muset letos zúžit, protože i přesto, že je do gumy, tak mi padá.


Dva roky mám pro sebe rozešitý softshellový kabátek. Chybí mi ho jen zkompletovat. Ale tak nějak se mi nechce, protože pořádná zima stejně nebyla... :) Tak se mi to třeba podaří na tu zimu 2016/17.

V září měla sestra svatbu. Konečně příležitost ušít si šaty až na zem, které jsem tak dlouho chtěla. Střih, látka, barva, šití... všechno šlo jak po másle. Dva dny před Dnem D jsem si uvědomila, že si je vzít nemůžu, protože bych nenakojila syna.


Prostě mi cosi není přáno. A nebo je to tím, že když mě netlačí "deadline" a zákazník, tak mám na všechno spoooustu času!  

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Zklamání aneb Když se "daří", tak se daří!

První z náročných týdnů, které nás čekají, máme za sebou... A můžu teda říct, že jsem KO ještě teď!
Pondělí. Velikonoční tvoření ve škole. No jako proč ne. Všechno nachystáno, připraveno, člověk přijde k hotovému a odejde bez peněz, se spoustou výrobků a s Batmanem. Batman - super nápad, ale... po dvaceti minutách malování na obličej přišla půl hodina odličování. A nešlo to úplně lehce a bezbolestně.
*** Úterý. Velikonoční tvoření ve školce. Tady už to bylo horší. Ne organizačně ale prostorově. Žádná školní jídelna, ale třída Skřítků, malé stolky a spousta, spooousta maminek, tatínků, babiček či tetiček. U některých dětí jsem měla pocit, že patří k Hujerům a nakonec stejně tvořili dospělí a děti si hrály.

 *** Středa. Konečně měl přijít volný den a poklidná příprava na Velikonoce. Nakonec jsem řešila daně a taneční kostýmy, takže zase nic. *** Čtvrtek. Hurá, velikonoční prázdniny. Uklidím, vyperu, nachystám, koupím tatar, projdem trhy... O půl deváte telefonát ze školky a všechno je jinak. Že se če…

Prázdniny aneb Týden první

První den prázdnin a už od rána je potřeba zapojit je do práce :) Pěkně od půl deváté. A obíráme rybíz kuličku po kuličce, ať máme z čeho péct buchty :) Nakonec z toho máme dvacet "porcí", takže vystaráno...

*** Při úterní projížďce na koloběžkách si Agi, aniž bychom to tušili, uhnala úžeh. Středeční procházka k Bečvě a "kamenným sochám" tedy nakonec úplně nedopadla, ale než se úžeh projevil, myslím, že jsme si to užili.

A dokonce si děti oblíkly oblečky vyloženě hodící se na takovou "akci"...
A póza nakonec...

*** Čtvrtek Agi proležela s teplotama, tak jsme se pustili do úpravy balkónu. Počasí jako malované, takže jsme se na zaskleném balkóně málem uvařili... Ale - podlaha je hotová a konečně mám pěkné místečko na focení. I v zimě!

 *** V pátek po delší době zapršelo, ale nikomu to nevadilo :)

Prázdniny aneb Týden pátý

Kdy je ten správný čas? Na co?
- kdy nechat děti samotné bez rodičů - kdy je pustit ze školy samotné domů - kdy je poslat na prázdniny s prarodiči na chatu - kdy jim zaplatit pobytový tábor
Proč to řeším? Protože když jsme včera odjížděli z chaty s prázdným autem, nebylo mi nejlíp. Klárka celou dobu pofňukávala, že chce jet domů. Kdy je to "vydírání" ze strany dítěte a kdy je v tom vážný důvod? Jsem bezradná a docela mě to trápí. Ano, jsem tu pro děti, ale taky jsem ráda sama se sebou. Kde je ta "zlatá střední cesta"?
Máme tři děti, ale v tomto pořád tápu. Věřím, že vše, co dělám, dělám správně... Ale pak přijde jedna věc, která mě totálně vykolejí a já... nevím.