Mám takový pocit, že připravit se nedá na nic... Když teda nepočítám písemky či zkoušení ve škole. To tak člověk nějak tuší, jak to dopadne, když se nepřipraví a nebo to "ošulí".
Když mi "do cesty" přišla nějaká "životní" událost, snažila jsem se vymyslet různé varianty toho, jak to bude probíhat, co se bude dít a jak by to mohlo dopadnout, až... Nakonec to bylo všechno zbytečné, protože výsledek byl pokaždé úplně jiný. Život si to prostě tak nějak naplánuje sám.
Prázdninám jsme nechali volný průběh, protože vždy když jsme si vymysleli nějakou akci, počasí si udělalo svůj program a my zůstali sedět doma. Celý den jsme pak dětem vysvětlovali, že se opravdu nehodí jet k vodě/do lesa/na rozhlednu, když leje. Naučili jsme se neříkat holkám naše společné plány... Tedy přesněji - neříkat jim to s velkým předstihem. Oznámili jsme jim to, až pár desítek minut před odjezdem... A ono to stačilo. I tak netrpělivostí neustále sledovaly naše kroky, takže výprava se stejně trošku protáhla.
Na začátku léta jsem si sedla na trávu, nadechla se vůně přírody a jen si tak řekla: "Ty jo, prázdniny začínají, jaké asi budou? Klárka po prázdninách poprvé do školy..."
Sedmé narozeniny oslaví zítra. 1. července to datum bylo tak daleko... Teď máme za sebou oslavu i s dortem a před námi poslední týden volna.
Pozoruji na sobě jakousi mírnou nervozitu. Vzpomněla jsem si na své nástupy do školy. Vždycky jsem se těšila, ale přešlo mě to tak po prvním týdnu a nebo po první špatné známce :) Ona totiž vždycky nebyla výhoda chodit s vlastním bratránkem do třídy. To totiž mí rodiče kolikrát o trojce z dějáku věděli dřív, než jsem dorazila domů...
Takže teď konečně začínám rozumět:
zdroj: www.marianne.cz
Komentáře
Okomentovat