Chtěla bych navázat na blog z minulého týdne... Řešila jsem tady přání naší téměř pětileté dcery - jít na karneval za čajový pytlík... S Agátkou jsme to nakonec opravdu dotáhly do konce!
Skočila jsem do sklepa, našla jsem třicet let stará prostěradla (vybrala jsem to nejbělejší), vyvařila, našla střih, ušila a obarvila...
Celý ten "proces" byl tak nějak příjemný, pohodový a rychlý - stačila jedna "noční směna" u šicího stroje a jedno dopoledne s barvou na textil. Tak strašně moc si to přála, že jsem ji nechtěla zklamat. A ta radost pak, když "čajové" šatečky doplněné o bílou čepici s logem čaje uviděla - pohled k nezaplacení!
V ten okamžik jsem si uvědomila, že přesně toto jsou ty chvíle, na které budem s láskou vzpomínat i za pár let. Jsem ráda, že šla svou cestou originality a nezapadla v davu princezen. Dětské sny bychom měli plnit. Zvlášť teď, dokud to jde a splnitelné jsou. Za pár let to bude jistě složitější...
Ve středu, když jsme dorazily do školky a ustrojila jsem Agi do kostýmu. Byla jsem pyšná! Ano, i na sebe, že jsem to vládla, že jsem ji dokázala splnit přání, že jsem ji nezklamala výmluvami..., ale hlavně na ni! Dokázala se prosadit, spolužáky usadit a paní učitelky odbourat.
Třetího března čeká karneval Klárku ve škole. Po různých variantách skončila u Leontýnky z filmu Ať žijí duchové. Klárka je v tomto trošku jiná. Myslím, že má strach být "středem pozornosti", takže k princeznovskému kostýmu směřovala. Každopádně Leontýnka je přece jen trošku o něčem jiném :) A tak uvidíme... Jsou to skoro svatební šaty a jedny už jsem holkám šila.
Komentáře
Okomentovat