Celý život mám strach. Někdy z toho, co bylo, jindy z toho, co je a nebo z toho, že nevím, co mě čeká. Vím, že to neovlivním, ale stejně mě to nahlodává...
Měla jsem strach jít sama na nákup..., když mi bylo osm.
Měla jsem strach jít sama ze školy..., když mi bylo deset a kolovaly řeči, že u školy postává chlap s autem a láká děti na bonbóny.
Měla jsem strach, že už nebudu psát, kreslit..., když mi ve třinácti operovali pravou ruku.
Měla jsem strach ze střední..., když jsem se na ni v patnácti dostala.
Měla jsem strach z maturity..., když jsem ji v devatenácti končila.
Měla jsem strach z přijímaček na VOŠ, protože jsem nevěděla, co bych jiného dělala.
Měla jsem strach z VOŠ, když jsem se na ni spolu s dalšími cca třiceti "kolegy" dostala, protože jsem nevěděla, do čeho jdu.
Měla jsem strach z VOŠ, když jsem ji o tři roky později končila absolutoriem..., protože jsem se bála, co by se mnou bylo, kdyby se závěrečné zkoušky nepovedly.
Měla jsem strach jít na pracák..., protože tam přece "nepatřím".
Měla jsem strach nastoupit do první, druhé, třetí práce... a měla jsem strach z nich postupně odejít.
Měla jsem strach z těhotenství (i když ten se vždy brzy vytratil).
Měla jsem strach z porodů... Prvního, protože jsem nevěděla do čeho jdu a u druhého a třetího jsem právě až moc dobře věděla, do čeho jdu :)
Mám strach, když děti pláčou a já nevím proč... ale nakonec vždy stačí je vzít jen do náruče a být s nimi.
Někdy mě štve, když mě nenechají ani chvíli sedět, jen neustále rozdávají úkoly..., ale nakonec dostanu strach, že přijde okamžik, kdy už mě nebudou potřebovat...
...a jelikož tyto řádky píšu v neděli večer, jdu mrknout na holky, jestli už spí. Přikryju je, pohladím a půjdu si lehnout k chlapům do ložnice, protože ten menší má už třetí večer po sobě strach, že se mu maminka ztratí...
Komentáře
Okomentovat