Tý-deník návrhářky

"Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným!" I tak by se to dalo shrnout. Takové horko, že se mi taví podrážky při kontaktu s asfaltem. Takové horko, že když vylezu na slunko, okamžitě se mi rozjede migréna. Ano, nikdy nejsme s počasím spokojení... Ale nemáme moře, kde těch 40°C ve stínu rozfouká vítr. *** Čas proto trávíme doma v "chládku" nebo vyrážíme do ulic na zmrzlinu. Jen když chci udělat pár hezkých fotek, tak Davča stávkuje. Že se nechce fotit s holkama... Otráveného Davči si nevšímejte. Zaměřte se na holky v pozadí :) Chlapec se umoudřil, až zapózoval sám :) *** Když je dopoledne ještě docela chládek, je třeba toho využít a poslat děti s odpadky. To je pak člověk nevidí i hodinu :) *** Klárčiny narozeniny většinou strávíme na nějakém výletě. Letos se nikomu nechtělo nikam jet, tak jsme děti "vytáhli" alespoň na zámeckou věž. To jsou panoramata... A doma nás čekal skvělý dort.....

Letí to, co? Dlouho jsem si nemohla zvyknout na to, že jsou tu prázdniny a ony už skoro končí :) Klárka má ve čtvrtek narozeniny a pak už se to jen přehoupne. *** Víte, jak se říká: "Jedno dítě = žádné dítě." Tak něco na tom bude... Je jedno, které z těch našich tří lumpů není doma, vždycky to je poznat. Využila jsem nepřítomnosti Klárky (minulý týden strávila na táboře) a našila jí nějaké věci k narozeninám. Už několikátou sezónu to tak mám... oblečení k narozeninám (a často i k Vánocům) nekupuju, ale šiju. Pak v průběhu roku se dokoupí to, co je zrovna potřeba (třeba boty, na ty nemám odvahu :) Potřebuju vyšít nějaké skladové zásoby látek, takže jsem se nemohla úplně moc "rozšoupnout", ale něco málo... Mikina #1 (ke kraťáskům) Mikina #2 Tak uvidíme, co na to řekne. Už ve čtrtek! Pak už jen jedna rychlovka - mantinel k posteli - pro jednu zákaznici. ***   Ve středu mě taky čekala jedna pracovní schůzka. S agenturo...

Týden byl ve znamení příprav na tábor. Prvních pár dní sice děti strávily na chatě a v bazénu, na konic týdne už jsme zakopávali o kufr a hromádky oblečení. Je to nezvyk... O jedno dítě míň a byt je jakýsi prázdnější a tišší... Ale není to tím, že by Klárka byla nějak výrazně ukecaná nebo tak... Spíš je jednodušší soustředit se "jen" na dvě děti a ne na tři :) Ač by se mohlo zdát, že si člověk užie více klidu, tak to tak nemám... Spíš mám pocit, že mi chybí kus mě. A ve výsledku je jedno, které dítě doma zrovna chybí. U Klárky je to velká událost. Pořád se nás držela jako klíště a teď - sama se rozhodla, že pojede na tábor a je tam. A rovnou na týden a rovnou do míst, kde není signál. Nevím, jestli je to horší pro ni nebo pro mě :) Jako předčasný narozeninový dárek dostala kufr na kolečkách. A naplnily jsme ho spolu skoro po okraj. A aby věděla, jak se má za týden zabalit na cestu domů, bylo třeba sepsat seznam věcí, co s sebou veze a přiložila jsem jí i fotk...

Kdy je ten správný čas? Na co? - kdy nechat děti samotné bez rodičů - kdy je pustit ze školy samotné domů - kdy je poslat na prázdniny s prarodiči na chatu - kdy jim zaplatit pobytový tábor Proč to řeším? Protože když jsme včera odjížděli z chaty s prázdným autem, nebylo mi nejlíp. Klárka celou dobu pofňukávala, že chce jet domů. Kdy je to "vydírání" ze strany dítěte a kdy je v tom vážný důvod? Jsem bezradná a docela mě to trápí. Ano, jsem tu pro děti, ale taky jsem ráda sama se sebou. Kde je ta "zlatá střední cesta"? Máme tři děti, ale v tomto pořád tápu. Věřím, že vše, co dělám, dělám správně... Ale pak přijde jedna věc, která mě totálně vykolejí a já... nevím.