Tý-deník návrhářky

Milý Ježíšku, k Vánocům bych si moc přála "nákoleníky". Celý víkend jsem klečela nad střihy či látkami a už se mi dělají mozoly na kolenou a nártech. Pak jestli by to ještě šlo, tak trošku přifouknout náš byt. Nebo alespoň pracovnu. Nevejdu se sem. Nejen s materiálem ale i při práci... Nastříhány dvoje softky (letos kolikáté už?), mikiny a pracuje se na dalších mikinách pro Yamaha team motokrosařů :) *** Ale začátek týdne byl taky veselý... Začala jsem se ztrácet ve všech těch střizích. A to tak moc, že pro mě bylo jednodušší střih znovu udělat, než ho v tom množství najít. A takto to vypadalo asi po dvou hodinách třídění... *** A když jsem se konečně vyhrabala, byly tu zase softshellky. Jsou tu pořád. A přibývá jich. Super výhoda šití softshellek je ta, že jsou pokaždé úplně jiné...

Neděle. Po dlouhém, krásném, barevném podzimu se "konečně" ochladilo. Teplota klesla pod nulu. Po tom dlouhém období, kdy člověk mohl vyletět před barák jen v mikině, je to pořádný šok. Když ale začalo sněžit, měli jste vidět ta rozzářená očka našeho Davči! To byla fakt nepředstíraná radost. On totiž ví, že když je zima a sněží, brzy přijde Ježíšek. Jen si, bobek, myslí, že to bude dřív než za pět týdnů :) foto zdroj: pixabay.com Jinak jsem chtěla napsat, že se mi zmenšuje hromádka se zakázkami... Ale jen jsem na to pomyslela, tak mi přišla další :) No jo, ještě máte do středy možnost objednávat :) A to hlavně TADY nebo TU ! Ale teď...  

Včera jsem na FB v jedné skupině četla krásný a pozitivní text... "Celý den vyhlížím vločky, poslouchám, jestli někde neřehtá kůň a Martin asi peče, bo venku je teplo a já se potím u loupaní ořechů. Vločky mám jen v mrazáku nebo ovesné... Vypadá to na kalifornské Vánoce..." No, zatím to tak vypadá. Ale za týden může být všechno jinak. Každopádně - na Vánoce se těším. Skoro nejvíc ale na ty všechny vůně. Ale než to všechno přijde, zkusme se víc usmívat, brát s nadhledem a zbytečně se nestresovat :) Mně to moc nejde, ale pracuju na tom :) *** O víkendu se mi do rukou dostaly dva naprosto vystihující a všeříkající obrázky... Berte to s nadhledem :) Nikoho se nechci dotknout nebo tak, jen jsem chtěla "odlehčeně" říct, že ne vždy je to jednoduché. Na druhou stranu si strašně moc vážím vás všech, kteří se neustále vracíte - DĚKUJU! *** Na to trochu navazuje obrázek číslo dvě: Jako... na všem se dá domluvit, fakt :) Ale s ceno...

Taky jste měli na základce spolužáka/spolužačku, která se sice tvářil/a jako kamarád/ka, ale vlastně to bylo jen převtělené zlo? Já něco takového zažívala... A teď, po pětadvaceti letech, se historie opakuje. Klárka se do školy netěší, je ve stresu a pak si to vybíjí na nás. Za všechno může spolužačka. Slovně ji napadá, týrá a zesměšňuje. Mám vztek! Všechno se mi vrací. Jen teď mám tak nějak víc odvahy a síly. Ale je řešení snažit se to vyřešit za Klárku? Nebylo by to pak ještě horší? Říkala jsem jí, že když už nebude vědět co, tak ať jí vlepí pár facek. Myslím, že i za tu poznámku by to stálo! A třeba by se nám všem ulevilo. Když jsem nad tou vzniklou situací seděla a přemýšlela, došlo mi, že takto ubližují děti-jedináčci. Ti, kteří mají všechno a  umí toho využít. Jak to řešit? Jak jí pomoct?