Taky jste měli na základce spolužáka/spolužačku, která se sice tvářil/a jako kamarád/ka, ale vlastně to bylo jen převtělené zlo?
Já něco takového zažívala... A teď, po pětadvaceti letech, se historie opakuje.
Klárka se do školy netěší, je ve stresu a pak si to vybíjí na nás. Za všechno může spolužačka. Slovně ji napadá, týrá a zesměšňuje.
Mám vztek! Všechno se mi vrací. Jen teď mám tak nějak víc odvahy a síly. Ale je řešení snažit se to vyřešit za Klárku? Nebylo by to pak ještě horší?
Mám vztek! Všechno se mi vrací. Jen teď mám tak nějak víc odvahy a síly. Ale je řešení snažit se to vyřešit za Klárku? Nebylo by to pak ještě horší?
Říkala jsem jí, že když už nebude vědět co, tak ať jí vlepí pár facek. Myslím, že i za tu poznámku by to stálo! A třeba by se nám všem ulevilo.
Když jsem nad tou vzniklou situací seděla a přemýšlela, došlo mi, že takto ubližují děti-jedináčci. Ti, kteří mají všechno a umí toho využít.
Jak to řešit? Jak jí pomoct?
Komentáře
Okomentovat