Všechno začíná a končí... otázkou!
Přibližně od tří let jsou na denním pořádku nekonečné rozhovory, kdy nikdy nemáte poslední slovo. Je jedno o čem mluvíte... Vždy, když si myslíte, že je konec (věty, monologu), se ten malý človíček nadechne a už asi po šestnácté se zeptá: "A proč?!"
Jsou dny, kdy se mi chce tlouct hlavou do zdi, protože to opravdu vypadá na nekonečný příběh. A s přibývajícími roky holky pokládají otázky čím dál záludnější... Ale i bez otázek je to někdy náročné. Zvlášť když jsou obě děsně ukecané (no po mně teda ne :)
Leden 2012
Klárka (dva a půl roku): "Potřebuju do vany, pánové!"
Červenec 2012
Klárka (téměř tři roky): "Babičko, proč si dáváš pásek?"
Babi: "Aby mi nespadly kalhoty."
Klárka: "Na cestu?"
Únor 2013
Klárka (tři a půl roku)
Táta: "Klári, není ti zima?"
Klárka: "Ne, jsem teplá jak řepa!"
Když jsem chodila do školy, byla u nás doma první otázka po příchodu domů: "Co bylo ve škole?" Nenáviděla jsem ji. Nejvíc ty dny, když jsem dostala blbou známku.
O dvacet let později se ptám témeř na to samé holek, když jdeme ze školky...
Máma: "Co bylo ve školce?"
Holky: "Nic!"
Máma: "A co dobrého jste měly k obědu?"
Holky: "Já nevím, přečti si jídelní lístek."
Po prázdninách jde Klárka do školy a už teď je mi jasné, že historie se bude opakovat. Že i já budu denně pokládat ty blbé otázky... a vidím i Klárčin protáhlý obličej, když mi na ně bude "muset" denně odpovídat :)
Když jste s někým, koho máte opravdu rád/a dostatečně dlouho, začne se okolí ptát:
"A kdy bude svatba?"
Až jim všem "vysvětlíte", že nemáte na svatbu čas, peníze nebo prostě chuť, že vám vyhovuje "žít na psí knížku", je tu další "fáze":
"A co děti? Plánujete? A kdy?"
A když už jste teda těhotná, jsou tu další otázky...
"V kolikátém jsi týdnu? Kdy máš termín? A víš pohlaví? Jo? A už máte vybrané jméno?" Nejhorší je, že porodem to neskončí! Sotva se z něj "oklepete", jsou tu zvědavci zas!
"A kdy malé/mu pořídíte sourozence?"
A situace se opakuje:
"V kolikátém jsi týdnu? Kdy máš termín? A víš pohlaví? Jo? A už máte vybrané jméno?"
...a po druhém dítěti bych mohla skončit, ale my jsme okolí trochu "převezli" a pořídili si i třetí :) Tady se situace trochu změnila. Už se nikdo na nic neptá! Jako by se nic nedělo! A najednou zjistíte, že vám ty otázky docela chybí.
Po příchodu domů z porodnice se najdou odvážlivci, kteří se zeptají:
"A plánujete i čtvrté?" A zase vysvětlování... Máme malý byt (i když 4+1) a už tak velké auto bychom museli vyměnit za minibus...
A jsme opět na začátku:
"Tak to už teď můžete udělat tu svatbu, ne?"
Život je jeden velký nekonečný příběh a situace, které se dějí, se neustále, více méně, opakují. Takže... otázky se přežít dají (ostatně jako téměř všechno), ale stojí to spoustu energie... a někdy i nervů :)
Komentáře
Okomentovat