Jak přežít zimu...

Každé roční období je krásné. Na každé se více či méně těším, ale na jeho konci už se nemůžu dočkat toho následujícího...

Jaro. Velikonoce.

Jako dítě jsem je neměla ráda. Chlapi vzali tatar či kus jalovce a "mlátili" nás hlava nehlava. Za posledních dvacet let se to docela uklidnilo. Kluci s pomlázkou by se u nás na sídlišti dali spočítat na prstech jedné ruky, holkám nic neříká malování vajíček. Ale chtěla bych to změnit... Už kvůli dětem. A tak sbírám inspirace na Pinterestu, ukládám si všemožné návody a nápady na jarní výzdobu a po očku sleduju kalendář, abych to všechno stihla.

A taky sbíráme mince... Já bych na to úplně zapomněla, ale připomněla mi to před pár dny šestiletá dcera. Prostě - jakmile sleze sníh, chodíme po parku a hledáme drobné, co lidi vytrousili z kapes přes zimu :) Taková obdoba hledání kaštanů...

Léto. Voda. Prázdniny.

Miluju teplo, léto. V posledních letech mám pocit, že začíná hned po zimě, někdy v průběhu května (vzhledem k tomu, že loni na Velikonoce ještě sněžilo). Vždycky toho spoustu naplánuju a nakonec se nestihne ani polovina věcí. A za všechno může počasí! Buď prší a nebo je moc horko, takže to na žádné výlety není.

Podzim. Ty barvy!

...a někdy je toho vedra i na mě moc. Zvlášť když se v noci nedá spát. To se pak těším na září, na chladnější rána a barevné listí na stromech. Všechno tak nějak jinak voní a vypadá krásně.

Zima. Jak ji přežít?

Tato část roku patří k těm, které mám ráda spíše méně než více. Řekla bych, že asi jen tak měsíc - od Mikuláše do Tří králů. Vždycky se na Vánoce těším, na perníčky, na vánoční výlohy, na koledy hrající v obchodech, na kapry v kádích na náměstí, na rodinné sváteční obědy... a nakonec se ani nenadám a je jednatřicátého a já mám "krizi", že ty svátky opět rychle utekly, že jsem z pohádek viděla tak Princeznu se zlatou hvězdou a holky až po týdnu objevily pod stromkem některé dárky...

Ale úplně ze všeho nejvíc mě děsí představa, že zima s koncem roku nekončí, ale že je před námi ještě tak dva a půl měsíce mrazu, sněhu, ledu, plískanic a břeček. Nemám recept na to, jak si zkrátit čekání na jaro, i když...

Letos jsme si krom dárků nadělili i neštovice. A tak nejdepresivnější dny (podle jakýchsi průzkumů) v roce trávím doma. Ne, nedostali je všechny tři děti najednou ale pěkně postupně. To asi abych náhodou nevyšla z formy. Ale na druhou stranu...

Když jsem měla trochu prostoru, ušila jsem jim aspoň pár barevných věcí, co už jsem dlouho slibovala a plánovala. Takže alespoň o trošku jsem jim (i mně) ty dny (jeden jako druhý) zpříjemnila...