Přeskočit na hlavní obsah

Třiatřicet

Když mi bylo třináct, měla jsem třicátníky za lidi, kteří už mají všechno za sebou a v podstatě už jen chodí do práce a starají se o puberťáky, co mají doma.

Vysokou školu měl málokdo, po střední nebo učňáku byla hned svatba a děti. Téměř vše se tak dalo stihnout s přehledem do pětadvaceti.
Já v pětadvaceti teprve začínala :) A ještě v blbém pořádí ;) Nejdřív dítětem. Sotva jsem začala vydělávat, už jsme řešili bydlení a úvěr na dvacet let. A svatba se tím pádem odsunula na "až po prvním dítěti". No, ale nebyla... Vždycky bylo něco důležitějšího a na "blbiny" nezbyl čas.
Ale teď - nepřestávám doufat, že se ji dočkám. Nevím kdy, ale věřím, že to bude brzo, bo bych to nerada odbyla na úřadě v kostýmku a s trvalou na hlavě ;) Protože v ní mám prostě úplně jasno :)

Je mi třiatřicet a nemám pocit, že bych měla všechno za sebou a před sebou jen vyhlídky na důchod... Zlí jazykové tvrdí, že po třicítce je zdraví na houby. Všechno začne bolet a i místa, o kterých člověk do té doby nevěděl, že je má, se začnou ozývat.
Asi na tom něco bude. Bohužel!

Jsem schopná ráno vstanout před sedmou, nachystat snídaně (pro jistotu třeba tři druhy, abych se náhodou chvíli nenudila, protože se málokdy naše děti na něčem shodnou), poklidit, udělat oběd na přání (někdy i dva - sladký a slaný)..., ale s polednem veškerá energie odchází. Nebo možná ani neodchází postupně, ale tak nějak se vytratí najednou. Jakože hned. Jsem ráda, že umyju nádobí a odpadám. Nemůžu se rozhýbat, ale vím, že musím, protože zavřít na chvíli oko je v případě našich tří všudypřítomných dětí dost riskantní!

Někdy jsem tak hotová, že se těším na večer. V létě je to na prd, bo večery jsou dlouhé a tudíž se nám doma protahuje večerka. A často (řekla bych, že skoro denně) pak usínám při uspávání nejmladšího. Když se v deset večer vzbudím hladem, bo jsem nestihla povečeřet, rychle do sebe něco naházím a je čas jít spát. Někdy mě to fakt štve, nic nestíhám.

Nejlepší na únavu je pohyb. Prý. Tak jsem to o víkendu zkusila.
Nejzdravější pohyb je plavání. Prý. A málem jsem se utopila.
Teď už se tomu alespoň usmívám, ale v sobotu jsem si pobrečela. Bolestí.

To je tak, když vás děti v bazéně vyhecují: "Maminko, udělej elektrickou rybu!" a "Maminko, pojďme z vody vyskakovat do výšky!" Člověk si řekne proč ne, že? Voda přece nadnáší. Navíc jsem měla v rukách Davídka... Štestí bylo, že měl rukávky. Při jednom takovém "výhozu" mně ruplo v zádech... Já zajela pod hladinu a jen instinktivně a poslepu jsem natáhla ruce někam do vzduchu a předala jsem Davču babičce. Já se po pár sekundách chytla okraje bazénu a "přehodila" jsem se přes konstrukci. Nemohla jsem se hýbat, nevěděla jsem co mám dělat... K tomu všemu se na mě ze strachu, co mi je, vrhly holky, takže jsem nevěděla, jestli je mám utěšovat nebo brečet bolestí.
Ano, má to šťastný konec - "rozplavala" jsem to. Ale ač to "vodní peklo" trvalo jen chvíli, člověk si uvědomí, jak je zranitelný při běžných aktivitách...

Asi už jsem fakt stará! A to bolí.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Zklamání aneb Když se "daří", tak se daří!

První z náročných týdnů, které nás čekají, máme za sebou... A můžu teda říct, že jsem KO ještě teď!
Pondělí. Velikonoční tvoření ve škole. No jako proč ne. Všechno nachystáno, připraveno, člověk přijde k hotovému a odejde bez peněz, se spoustou výrobků a s Batmanem. Batman - super nápad, ale... po dvaceti minutách malování na obličej přišla půl hodina odličování. A nešlo to úplně lehce a bezbolestně.
*** Úterý. Velikonoční tvoření ve školce. Tady už to bylo horší. Ne organizačně ale prostorově. Žádná školní jídelna, ale třída Skřítků, malé stolky a spousta, spooousta maminek, tatínků, babiček či tetiček. U některých dětí jsem měla pocit, že patří k Hujerům a nakonec stejně tvořili dospělí a děti si hrály.

 *** Středa. Konečně měl přijít volný den a poklidná příprava na Velikonoce. Nakonec jsem řešila daně a taneční kostýmy, takže zase nic. *** Čtvrtek. Hurá, velikonoční prázdniny. Uklidím, vyperu, nachystám, koupím tatar, projdem trhy... O půl deváte telefonát ze školky a všechno je jinak. Že se če…

Kroměříž

Je léto. Prázdniny. Čas dovolených a výletů. Vzhledem k tomu, že v nejbližších málo týdnech plánujeme "nafouknout" pokojíček z místnosti pro dvě holky na místnost pro dvě holky a kluka, tak se žádná dovolená u moře nekoná :)
První prázdninový týden jsme si udělali výlet do Kroměříže. Měla jsem trochu obavu. Ono, ukočírovat cca hodinu a půl tři děti v autě bez újmy na zdraví obou rodičů, není vždy "procházka růžovým sadem". Každý má svou hlavu a každý si chce prosadit "to svoje". Jediná hudba, na které se shodnou, je soundtrack z filmu Ať žijí duchové nebo mluvené slovo Svěrákovo - Po strništi bos. Takže aspoň tímto je vystaráno.
Tento prázdninový blog berte třeba jako tip kam na výlet...
Vyjížděli jsme ze Vsetína směrem na Troják-Tesák. Nic moc pro slabší žaludky. Však jen co jsme na ten kopec vyjeli, tak už jsme stavěli. Naštěstí "bez ztráty kytičky" :) Bystřice pod Hostýnem mě překvapila svou "velikostí"... Vlastně až teď jsem si "v…

Nákres aneb Kabelka na přání

Čas od času mi napíše zákaznice, že by chtěla kabelku, kterou nemám v nabídce. Zůstane tvar, rozměr a pak... mám před sebou seznam požadavků a přání, co by kabelka měla a neměla mít... Cena se odvíjí podle obtížnosti, ale vesměs vždycky tak nějak vychází jako ty, co šiju běžně.
Po Vánocích se mi takové kabelky/tašky sešly tři. Ta nejobtížnější z nich je téměř hotová. Přišel mi nákres na čtverečkovaném papíře, s rozměry a barvami. Nejhorší bylo ve vodách internetu najít ten správný materiál.

Pak nákres přenést do střihu a vymyslet technický postup tak, aby šití bylo co nejjednodušší... No, s šitím předního dílu jsem si hrála celý den. Myslím, že to nakonec nedopadlo vůbec zle. Ale mít tuto kabelku ve stálé nabídce, musela bych zvýšit cenu.

Dnes mám před sebou už jen podšívku, nafotit, zabalit a odeslat.

Do konce týdne ještě musím zvládnou další dvě kabelky na přání. Jedna bude jednoduchá, černá, čtvercová a ta druhá z kočárkoviny pro čerstvou maminku. Každá taková kabelka či taška je pro mě…