...a jsou tu prázdniny. V srdcích některých z nás tak nějak prázdno a smutno. Mám na mysli hlavně Klárku. Konec roku měla nabitý a pak... nic.
Člověk si zvykne na prostředí, na lidi, má jakýsi každodenní režim. Před třemi lety jsme měli problém ji dostat do školky a letos mě přemlouvala, jestli tam může ještě chvíli zůstat. Domů jsme chodívali mezi posledními.
1. září. Školka na holky "čekala" ve veselých barvách...
...pak se čas přehoupne, jsou Vánoce (čekáme na sníh, který nepřichází), Velikonoce (sníh opravdu nepřišel) a jaro... Klárka má před sebou poslední dva měsíce a je na ní vidět, že je nešťastná. Zatím ji všichni uklidňujem, že je ještě spousta času si s dětmi pohrát.
...a pak se vzbudíme do posledního dne školního roku 2015/2016. Zastavit slzičky je skoro nemožné. Ráno je to ještě docela dobré, ale odpoledne si Klárka sedne před svou skříňku, nechce odejít a pláče. Nepomáhá nic. Milá slova ani výhružky.
Poprvé padnou slova, že se do školy netěší. No, je na čase vymyslet plán, jak to změnit. Domlouváme se na první prázdninový den a že půjdeme vybírat aktovku. To mám pocit, že se jí na chvíli i rozsvítí očka.
...ale večer opět pláče a slyším slova jako: "Už nikdy si tam nebudu hrát. Už nebudu pomáhat paní kuchařce. Už nikdy nepůjdu do školky!"
Co na to říct. Plakala jsem taky. Uzavírá se nám všem první kapitola - Školka. Je před námi druhá. Všichni víme, jak se bude jmenovat, jen neznáme obsah. Věřím, že to bude stejně fajn...
Takže: "Ahoj prázdniny!"
Komentáře
Okomentovat