Tý-deník návrhářky

aneb Jak jsem si šila softshellku. Nečekejte žádný postup šití nebo snad naučné video. Jde "jen" o blog na téma, jaká jsem "brzda" co se týká šití na mě samotnou... Když jsem si před lety řekla, že bych si mohla, po všech těch kabelkách, taky ušít něco na sebe, netušila jsem, že to bude trvat TAK dlouho. Softshellová metráž byla v "plenkách", takže se skládalo více švadlenek-šikulek, abychom udělaly hromadnou objednávku a vyplatilo se nám to. Měla jsem jasnou představu barev (červená a černá) - ke svým zimním botám, které jsem do té doby nosila málo právě kvůli tomu, že jsem k nim neměla bundu. Střih jsem měla taky vymyšlený... Pustila jsem se do práce, všechno nastříhala... Softshell, vatelín, podšívku (prošev s vatelínem) - prostě hromada materiálu. Začala jsem od toho nejtěžšího (nejen váhově) - kapuce a zapínání, pak sešití náramenic a pak... jsem bundu odložila a vrátila jsem se k ní až letos v lednu! Přibližně tak po čtyřech! letech. Pro...

Celý život mám strach . Někdy z toho, co bylo, jindy z toho, co je a nebo z toho, že nevím, co mě čeká. Vím, že to neovlivním, ale stejně mě to nahlodává... Měla jsem strach jít sama na nákup..., když mi bylo osm. Měla jsem strach jít sama ze školy..., když mi bylo deset a kolovaly řeči, že u školy postává chlap s autem a láká děti na bonbóny. Měla jsem strach , že už nebudu psát, kreslit..., když mi ve třinácti operovali pravou ruku. Měla jsem strach ze střední..., když jsem se na ni v patnácti dostala. Měla jsem strach z maturity..., když jsem ji v devatenácti končila. Měla jsem strach z přijímaček na VOŠ, protože jsem nevěděla, co bych jiného dělala. Měla jsem strach z VOŠ, když jsem se na ni spolu s dalšími cca třiceti "kolegy" dostala, protože jsem nevěděla, do čeho jdu. Měla jsem strach z VOŠ, když jsem ji o tři roky později končila absolutoriem..., protože jsem se bála, co by se mnou bylo, kdyby se závěrečné zkoušky nepovedly. Měla jsem stra...

Chtěla bych navázat na blog z minulého týdne... Řešila jsem tady přání naší téměř pětileté dcery - jít na karneval za čajový pytlík... S Agátkou jsme to nakonec opravdu dotáhly do konce! Skočila jsem do sklepa, našla jsem třicet let stará prostěradla (vybrala jsem to nejbělejší), vyvařila, našla střih, ušila a obarvila... Celý ten "proces" byl tak nějak příjemný, pohodový a rychlý - stačila jedna "noční směna" u šicího stroje a jedno dopoledne s barvou na textil. Tak strašně moc si to přála, že jsem ji nechtěla zklamat. A ta radost pak, když "čajové" šatečky doplněné o bílou čepici s logem čaje uviděla - pohled k nezaplacení! V ten okamžik jsem si uvědomila, že přesně toto jsou ty chvíle, na které budem s láskou vzpomínat i za pár let. Jsem ráda, že šla svou cestou originality a nezapadla v davu princezen. Dětské sny bychom měli plnit. Zvlášť teď, dokud to jde a splnitelné jsou. Za pár let to bude jistě složitější...  Ve středu, když jsme do...

Když tuto otázku položí dítě, je to začátek nekonečného příběhu... Na spoustu "proč otázek" je odpověď, ale když nevíte, dítě vám to dá "sežrat" :) Když máte pocit, že vyhráváte, protože znáte odpovědi, záhadným způsobem se dostanete opět k první otázce a jedete další kolo. Ale složitější level. Nevyplácí se si odpovědi úplně vymýšlet. Základ musí být pravdivý, protože ony si to, ty potvůrky, moc dobře pamatují... No ale proč to píšu? Ve středu má naše téměř pěti letá dcera ve školce karneval. U nás jdeme trošku proti proudu, takže žádné oblečky s Cars, Elzou a Annou či Monster High doma nefrčí . A tak jsem si říkala, že vymyslíme originální kostým, že nebude jako dalších třeba osm holčiček. A Agátka nás převezla. Rozhodla se, že půjde za čajový pytlík . Celý víkend jsem se jí to snažila vymluvit. Dávala jsem jí další různé návrhy. Nic neprošlo. Vzdala jsem to... A tak si říkám - vlastně proč ne? Proč by prostě nemohla jít za čaj? A tak jdu do skl...