Přeskočit na hlavní obsah

Strach

Celý život mám strach. Někdy z toho, co bylo, jindy z toho, co je a nebo z toho, že nevím, co mě čeká. Vím, že to neovlivním, ale stejně mě to nahlodává...

Měla jsem strach jít sama na nákup..., když mi bylo osm.
Měla jsem strach jít sama ze školy..., když mi bylo deset a kolovaly řeči, že u školy postává chlap s autem a láká děti na bonbóny.
Měla jsem strach, že už nebudu psát, kreslit..., když mi ve třinácti operovali pravou ruku.
Měla jsem strach ze střední..., když jsem se na ni v patnácti dostala.
Měla jsem strach z maturity..., když jsem ji v devatenácti končila.
Měla jsem strach z přijímaček na VOŠ, protože jsem nevěděla, co bych jiného dělala.
Měla jsem strach z VOŠ, když jsem se na ni spolu s dalšími cca třiceti "kolegy" dostala, protože jsem nevěděla, do čeho jdu.
Měla jsem strach z VOŠ, když jsem ji o tři roky později končila absolutoriem..., protože jsem se bála, co by se mnou bylo, kdyby se závěrečné zkoušky nepovedly.
Měla jsem strach jít na pracák..., protože tam přece "nepatřím".
Měla jsem strach nastoupit do první, druhé, třetí práce... a měla jsem strach z nich postupně odejít.
Měla jsem strach z těhotenství (i když ten se vždy brzy vytratil).
Měla jsem strach z porodů... Prvního, protože jsem nevěděla do čeho jdu a u druhého a třetího jsem právě až moc dobře věděla, do čeho jdu :)

Mám strach, když děti pláčou a já nevím proč... ale nakonec vždy stačí je vzít jen do náruče a být s nimi.
Někdy mě štve, když mě nenechají ani chvíli sedět, jen neustále rozdávají úkoly..., ale nakonec dostanu strach, že přijde okamžik, kdy už mě nebudou potřebovat...

...a jelikož tyto řádky píšu v neděli večer, jdu mrknout na holky, jestli už spí. Přikryju je, pohladím a půjdu si lehnout k chlapům do ložnice, protože ten menší má už třetí večer po sobě strach, že se mu maminka ztratí...

 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jsem zpět!

Jeden by neřekl , jak ten čas letí... Vše si uvědomíme až zpětně. Stejně jako já... Za těch téměř pět let, co jsem nenapsala ani písmenko, jsem: - stihla nastoupit do práce (administrativa) - nejmladší syn nastoupil do školky (letos šel již do 3. třídy) - prostřední dcera do 1. třídy (teď je z ní šesťačka) - nejstarší dcera do 3. třídy (ode dneška osmačka) - se stihla vdát (a vůbec ta svatba nevypadala tak, jak jsem si plánovala ) - se stihla rozvést (a vůbec to nebylo jednoduché) - patřila k těm, kteří šili roušky (a byla jsem za rebela a nechtěla je nosit) - zažila tak trochu šikanu na pracovišti - si našla novou (tvůrčí) práci - se začala vracet k šití Tak se pohodlně posaďte, dejte si kávu, protože... Cesta zpátky do minulosti (pomocí prokliků) právě začíná... Šití se věnuju 25 let . Roky ve škole (oděvní průmyslovka a VOŠ textilní), pár let praxe v oděvních firmách a nakonec spousta let šití z domu a na zakázku. Před 14 lety jsem na Fleru začínala pod nickem tmarcela . Svého čas

Po okolí

Jak jsem nakousla minule, začátek léta nebyl úplně dle mých představ. Se zády jsem marodila více jak dva měsíce! Prvních pár týdnů jsem se nezmohla na nic jiného než na polohu vleže a spánek. Když byly děti ve škole, já spala. Zadýchala jsem se už při přechodu po bytě. Po třech týdnech se mi začalo dělat líp, ale pořádně jsem neuseděla. Měla jsem výčitky, že nic nedělám, že mi doma práce stojí... Ale když jsem se do něčeho pustila, zdravotní stav mi to nedovolil. Na začátku července mi bylo nejlíp při chůzi. Zkusila jsem tedy naplánovat alespoň nějaké pěší výlety... Rozhledna Maruška Dvoupatrová dřevěná rozhledna ve valašském stylu byla veřejnosti zpřístupněna v roce 2014. Slouží také jako stanoviště Českého hydrometeorologického ústavu. Z vyhlídkové plošiny ve výšce 12 metrů se před vámi rozprostře panorama Hostýnských a Vizovických vrchů, Javorníků nebo Moravskoslezských Karpat. Jurkovičova rozhledna Jméno rozhledna získala podle slovenského architekta Dušana Sámo Jurkoviče, který v

Náročné prázdniny

Letošní prázdniny mi začaly už na začátku června. Nějak jsem se snažila vyjít všem vstříc, dělat první poslední, nedokázala jsem říct ne, k tomu všemu nahromaděný stres za posledních několik měsíců a pak... Jednu neděli mi nebylo dobře. Jako bych byla po túře a večírku zároveň. Proležela jsem odpoledne s tím, že uvidím, jak mi bude další den a začnu to řešit. V pondělí se mi špatně i vstávalo, sotva jsem se oblékla... akorát jsem dětem přidělávala starosti. Ale byly zlaté a se vším mi pomohly. Jen jsem jim řekla, že pokud to nerozchodím, zůstanu doma. Při chůzi to vypadalo, že je vše v pořádku. I v práci se to dalo, jen jsem pak odpoledne byla děsně unavená. A v noci mi byla zima. V úterý už bylo všechno špatně. Z postele jsem nedokázala vstát. Když se mi to konečně povedlo, vypověděly mi službu nohy. "Je fakt zle," říkala jsem si a volala o pomoc mamce (zdravotní sestře). Chvíli to vypadalo na sanitku, ale nakonec s vypětím všech sil jsme se "nějak" přesunuly do ne