Přeskočit na hlavní obsah

Strach

Celý život mám strach. Někdy z toho, co bylo, jindy z toho, co je a nebo z toho, že nevím, co mě čeká. Vím, že to neovlivním, ale stejně mě to nahlodává...

Měla jsem strach jít sama na nákup..., když mi bylo osm.
Měla jsem strach jít sama ze školy..., když mi bylo deset a kolovaly řeči, že u školy postává chlap s autem a láká děti na bonbóny.
Měla jsem strach, že už nebudu psát, kreslit..., když mi ve třinácti operovali pravou ruku.
Měla jsem strach ze střední..., když jsem se na ni v patnácti dostala.
Měla jsem strach z maturity..., když jsem ji v devatenácti končila.
Měla jsem strach z přijímaček na VOŠ, protože jsem nevěděla, co bych jiného dělala.
Měla jsem strach z VOŠ, když jsem se na ni spolu s dalšími cca třiceti "kolegy" dostala, protože jsem nevěděla, do čeho jdu.
Měla jsem strach z VOŠ, když jsem ji o tři roky později končila absolutoriem..., protože jsem se bála, co by se mnou bylo, kdyby se závěrečné zkoušky nepovedly.
Měla jsem strach jít na pracák..., protože tam přece "nepatřím".
Měla jsem strach nastoupit do první, druhé, třetí práce... a měla jsem strach z nich postupně odejít.
Měla jsem strach z těhotenství (i když ten se vždy brzy vytratil).
Měla jsem strach z porodů... Prvního, protože jsem nevěděla do čeho jdu a u druhého a třetího jsem právě až moc dobře věděla, do čeho jdu :)

Mám strach, když děti pláčou a já nevím proč... ale nakonec vždy stačí je vzít jen do náruče a být s nimi.
Někdy mě štve, když mě nenechají ani chvíli sedět, jen neustále rozdávají úkoly..., ale nakonec dostanu strach, že přijde okamžik, kdy už mě nebudou potřebovat...

...a jelikož tyto řádky píšu v neděli večer, jdu mrknout na holky, jestli už spí. Přikryju je, pohladím a půjdu si lehnout k chlapům do ložnice, protože ten menší má už třetí večer po sobě strach, že se mu maminka ztratí...

 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Zklamání aneb Když se "daří", tak se daří!

První z náročných týdnů, které nás čekají, máme za sebou... A můžu teda říct, že jsem KO ještě teď!
Pondělí. Velikonoční tvoření ve škole. No jako proč ne. Všechno nachystáno, připraveno, člověk přijde k hotovému a odejde bez peněz, se spoustou výrobků a s Batmanem. Batman - super nápad, ale... po dvaceti minutách malování na obličej přišla půl hodina odličování. A nešlo to úplně lehce a bezbolestně.
*** Úterý. Velikonoční tvoření ve školce. Tady už to bylo horší. Ne organizačně ale prostorově. Žádná školní jídelna, ale třída Skřítků, malé stolky a spousta, spooousta maminek, tatínků, babiček či tetiček. U některých dětí jsem měla pocit, že patří k Hujerům a nakonec stejně tvořili dospělí a děti si hrály.

 *** Středa. Konečně měl přijít volný den a poklidná příprava na Velikonoce. Nakonec jsem řešila daně a taneční kostýmy, takže zase nic. *** Čtvrtek. Hurá, velikonoční prázdniny. Uklidím, vyperu, nachystám, koupím tatar, projdem trhy... O půl deváte telefonát ze školky a všechno je jinak. Že se če…

Prázdniny aneb Týden první

První den prázdnin a už od rána je potřeba zapojit je do práce :) Pěkně od půl deváté. A obíráme rybíz kuličku po kuličce, ať máme z čeho péct buchty :) Nakonec z toho máme dvacet "porcí", takže vystaráno...

*** Při úterní projížďce na koloběžkách si Agi, aniž bychom to tušili, uhnala úžeh. Středeční procházka k Bečvě a "kamenným sochám" tedy nakonec úplně nedopadla, ale než se úžeh projevil, myslím, že jsme si to užili.

A dokonce si děti oblíkly oblečky vyloženě hodící se na takovou "akci"...
A póza nakonec...

*** Čtvrtek Agi proležela s teplotama, tak jsme se pustili do úpravy balkónu. Počasí jako malované, takže jsme se na zaskleném balkóně málem uvařili... Ale - podlaha je hotová a konečně mám pěkné místečko na focení. I v zimě!

 *** V pátek po delší době zapršelo, ale nikomu to nevadilo :)

Prázdniny aneb Týden pátý

Kdy je ten správný čas? Na co?
- kdy nechat děti samotné bez rodičů - kdy je pustit ze školy samotné domů - kdy je poslat na prázdniny s prarodiči na chatu - kdy jim zaplatit pobytový tábor
Proč to řeším? Protože když jsme včera odjížděli z chaty s prázdným autem, nebylo mi nejlíp. Klárka celou dobu pofňukávala, že chce jet domů. Kdy je to "vydírání" ze strany dítěte a kdy je v tom vážný důvod? Jsem bezradná a docela mě to trápí. Ano, jsem tu pro děti, ale taky jsem ráda sama se sebou. Kde je ta "zlatá střední cesta"?
Máme tři děti, ale v tomto pořád tápu. Věřím, že vše, co dělám, dělám správně... Ale pak přijde jedna věc, která mě totálně vykolejí a já... nevím.