Přeskočit na hlavní obsah

Sny

Chtěla bych navázat na blog z minulého týdne... Řešila jsem tady přání naší téměř pětileté dcery - jít na karneval za čajový pytlík... S Agátkou jsme to nakonec opravdu dotáhly do konce!

Skočila jsem do sklepa, našla jsem třicet let stará prostěradla (vybrala jsem to nejbělejší), vyvařila, našla střih, ušila a obarvila...
Celý ten "proces" byl tak nějak příjemný, pohodový a rychlý - stačila jedna "noční směna" u šicího stroje a jedno dopoledne s barvou na textil. Tak strašně moc si to přála, že jsem ji nechtěla zklamat. A ta radost pak, když "čajové" šatečky doplněné o bílou čepici s logem čaje uviděla - pohled k nezaplacení!

V ten okamžik jsem si uvědomila, že přesně toto jsou ty chvíle, na které budem s láskou vzpomínat i za pár let. Jsem ráda, že šla svou cestou originality a nezapadla v davu princezen. Dětské sny bychom měli plnit. Zvlášť teď, dokud to jde a splnitelné jsou. Za pár let to bude jistě složitější... 

Ve středu, když jsme dorazily do školky a ustrojila jsem Agi do kostýmu. Byla jsem pyšná! Ano, i na sebe, že jsem to vládla, že jsem ji dokázala splnit přání, že jsem ji nezklamala výmluvami..., ale hlavně na ni! Dokázala se prosadit, spolužáky usadit a paní učitelky odbourat.



Třetího března čeká karneval Klárku ve škole. Po různých variantách skončila u Leontýnky z filmu Ať žijí duchové. Klárka je v tomto trošku jiná. Myslím, že má strach být "středem pozornosti", takže k princeznovskému kostýmu směřovala. Každopádně Leontýnka je přece jen trošku o něčem jiném :) A tak uvidíme... Jsou to skoro svatební šaty a jedny už jsem holkám šila.

 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jsem zpět!

Jeden by neřekl , jak ten čas letí... Vše si uvědomíme až zpětně. Stejně jako já... Za těch téměř pět let, co jsem nenapsala ani písmenko, jsem: - stihla nastoupit do práce (administrativa) - nejmladší syn nastoupil do školky (letos šel již do 3. třídy) - prostřední dcera do 1. třídy (teď je z ní šesťačka) - nejstarší dcera do 3. třídy (ode dneška osmačka) - se stihla vdát (a vůbec ta svatba nevypadala tak, jak jsem si plánovala ) - se stihla rozvést (a vůbec to nebylo jednoduché) - patřila k těm, kteří šili roušky (a byla jsem za rebela a nechtěla je nosit) - zažila tak trochu šikanu na pracovišti - si našla novou (tvůrčí) práci - se začala vracet k šití Tak se pohodlně posaďte, dejte si kávu, protože... Cesta zpátky do minulosti (pomocí prokliků) právě začíná... Šití se věnuju 25 let . Roky ve škole (oděvní průmyslovka a VOŠ textilní), pár let praxe v oděvních firmách a nakonec spousta let šití z domu a na zakázku. Před 14 lety jsem na Fleru začínala pod nickem tmarcela . Svého čas

Po okolí

Jak jsem nakousla minule, začátek léta nebyl úplně dle mých představ. Se zády jsem marodila více jak dva měsíce! Prvních pár týdnů jsem se nezmohla na nic jiného než na polohu vleže a spánek. Když byly děti ve škole, já spala. Zadýchala jsem se už při přechodu po bytě. Po třech týdnech se mi začalo dělat líp, ale pořádně jsem neuseděla. Měla jsem výčitky, že nic nedělám, že mi doma práce stojí... Ale když jsem se do něčeho pustila, zdravotní stav mi to nedovolil. Na začátku července mi bylo nejlíp při chůzi. Zkusila jsem tedy naplánovat alespoň nějaké pěší výlety... Rozhledna Maruška Dvoupatrová dřevěná rozhledna ve valašském stylu byla veřejnosti zpřístupněna v roce 2014. Slouží také jako stanoviště Českého hydrometeorologického ústavu. Z vyhlídkové plošiny ve výšce 12 metrů se před vámi rozprostře panorama Hostýnských a Vizovických vrchů, Javorníků nebo Moravskoslezských Karpat. Jurkovičova rozhledna Jméno rozhledna získala podle slovenského architekta Dušana Sámo Jurkoviče, který v

Náročné prázdniny

Letošní prázdniny mi začaly už na začátku června. Nějak jsem se snažila vyjít všem vstříc, dělat první poslední, nedokázala jsem říct ne, k tomu všemu nahromaděný stres za posledních několik měsíců a pak... Jednu neděli mi nebylo dobře. Jako bych byla po túře a večírku zároveň. Proležela jsem odpoledne s tím, že uvidím, jak mi bude další den a začnu to řešit. V pondělí se mi špatně i vstávalo, sotva jsem se oblékla... akorát jsem dětem přidělávala starosti. Ale byly zlaté a se vším mi pomohly. Jen jsem jim řekla, že pokud to nerozchodím, zůstanu doma. Při chůzi to vypadalo, že je vše v pořádku. I v práci se to dalo, jen jsem pak odpoledne byla děsně unavená. A v noci mi byla zima. V úterý už bylo všechno špatně. Z postele jsem nedokázala vstát. Když se mi to konečně povedlo, vypověděly mi službu nohy. "Je fakt zle," říkala jsem si a volala o pomoc mamce (zdravotní sestře). Chvíli to vypadalo na sanitku, ale nakonec s vypětím všech sil jsme se "nějak" přesunuly do ne