Všechno je jednou poprvé...
První zub.
První krok.
První láska.
...a spousta dalších.
Třeba - první opravdický koncert! Ty pocity jsou nepopsatelné. Pamatuju si dva velké koncerty kdysi před lety v Brně - Richard Müller a o měsíc později Chinaski. Bylo to úžasné, člověk nemůže zůstat v klidu, prostě se zapojí do davu a je jeho součástí...
Jak čas plynul, sem tam jsme někam zašli nebo zajeli, ale tak nějak blíž mi byly ty menší koncerty. I na ty se vyplatilo jít!
Jarek Nohavica, No Name nebo Kryštof - ať už to bylo v kulturáku pro cca 300 lidí nebo ve zlínském divadle, byla ta atmosféra neopakovatelná!
Stejné "poprvé" teď zažila i naše osmiletá Klárka. K narozeninám dostala lístky na Ewu Farnou. A tak jsme v pátek vyrazily.
Když jsme došly na místo, viděla jsem na ní nejdříve stopy zklamání... No, nedivila jsem se jí. Před pódiem se mačkali první fanoušci. Měla strach, že nic neuvidí. Ale pak... Byla šťastná a spokojená a hlavně - v první řadě!
Radost nám kazila jen nějaká asi patnáctiletá slečna, která vedle nás zabírala snad dva metry čtvereční, rozhazovala rukama (ještě že při "stěračích" neměla zapalovač), zpívala (falešně) a neustále nás sledovala... Téměř nepřetržitě si natáčela videa a hned je dávala na facebook a instagram.
Můžete mi říct, jestli je mezi vámi někdo, kdo taková roztřesená, nic neříkající videa "lajkujete"? Nebo - podíváte se někdy znovu na takové video?
Nepochopím... Asi jsem stará, ale takové okamžiky mi stačí mít v hlavě. Nepotřebuju si zapráskat mobil zbytečnostma. Nebo...?
Komentáře
Okomentovat