Přeskočit na hlavní obsah

Zklamání aneb Když se "daří", tak se daří!

První z náročných týdnů, které nás čekají, máme za sebou... A můžu teda říct, že jsem KO ještě teď!

Pondělí.
Velikonoční tvoření ve škole. No jako proč ne. Všechno nachystáno, připraveno, člověk přijde k hotovému a odejde bez peněz, se spoustou výrobků a s Batmanem.
Batman - super nápad, ale... po dvaceti minutách malování na obličej přišla půl hodina odličování. A nešlo to úplně lehce a bezbolestně.

***
Úterý.
Velikonoční tvoření ve školce. Tady už to bylo horší. Ne organizačně ale prostorově. Žádná školní jídelna, ale třída Skřítků, malé stolky a spousta, spooousta maminek, tatínků, babiček či tetiček. U některých dětí jsem měla pocit, že patří k Hujerům a nakonec stejně tvořili dospělí a děti si hrály.


 ***
Středa.
Konečně měl přijít volný den a poklidná příprava na Velikonoce.
Nakonec jsem řešila daně a taneční kostýmy, takže zase nic.
***
Čtvrtek.
Hurá, velikonoční prázdniny. Uklidím, vyperu, nachystám, koupím tatar, projdem trhy...
O půl deváte telefonát ze školky a všechno je jinak. Že se čeká na Agátku, že nacvičují vystoupení a v deset hodin dopoledne na náměstí vítají jaro.
Takže... Honem kafe na zvednutí tlaku, snídaně za pochodu, oblíct, učesat a poklusem do školky. Začalo pršet. Lít. Písničky, aby vylezlo sluníčko, nepomáhaly, takže jsme po hodině her ve školce Agátku zase převlíkli z kostýmu a běželi jsme na autobus, protože jsme měli domluvenou návštěvu u babi v práci.
Jízda autobusem = největší zážitek! Ve městě pár stánků a klasický tatar z proutí nikde.
Takže zklamání... Ale já to nevzdám!
***
Pátek.
Slavnostní oběd u rodičů a oslava narozenin. Začíná to být s tím obžérstvím náročné jako o Vánocích. A to ještě nemám nabarvená vajíčka.
S Vánoci je to jednodušší, to si člověk naplánuje a napeče cukroví i tři týdny předem. Při troše dobré vůle do Vánoc vydrží. Ale obarvěte a nazdobte vajíčka třeba na začátku března!
***
Sobota.
Taneční skupina roku 2018. Letos poprvé soutěžila Klárka s All Style Unit... Po dvou letech v "jednodušších" soutěžích se spoustou medailí to letos bylo poprvé se slzičkami...
Žádná medaile, žádný postup, poprvé zklamání. Ale i tak si myslím, že i prohry jsou v životě důležité.
Navíc - za týden Zubří, pak Otrokovice, Litovel... Téměř každý víkend až do konce května něco. A to už teď se šteluju na další ročník Dětského filmového festivalu ve Zlíně.

Nejhorší na tom dni bylo vstávání! Budíček v 5:30, chystání věcí, batohů, svačin, v sedm plánovaný odjezd. V 8:50 vystoupení a v 9:00 bylo po všem. Vstup 150,- Kč/osoba, 200,- Kč startovné. Za dvacet minut bylo po všem a co dál? Domů jsme nemohli, odpoledne nás čekala návštěva u "skoro-švagrové".

No nic. Tak si projdem trhy. Jako pět stánků?! To je všechno? Opět zklamání! Aspoň že ten tatar pro Davču jsme sehnali!

Pak že si dáme oběd. Pizzu. Našli jsme si pizzerii. Vybrali jsme ji i podle recenzí na netu. Došli jsme tam 10:50. Otevírali v 11:00. No nic, uděláme si okruh, nebudeme tam stát jak ti největší hladi. Vrátili jsme se asi 11:10. Pořád zavřeno. Vzdali jsme to. Šli jsme jinam. Tam, kde "kostka" smaženého sýra vyšla na 140,- Kč bez přílohy! Dali jsme si polívku. Jakékoliv další stravování jsme vzdali. Nicméně nám to nedalo a opět jsme procházeli kolem prvně vybrané pizzerky. K zavřeným dveřím a zhasnutým světlům přibyla cedule, že se koná soukromá akce. Ale mezi náma - vykašlali se na to, bo když jsme kolem odjížděli domů (asi v šest večer), vypadalo to tam úplně stejně. Prostě si jen udělali prodloužený víkend.

***
Neděle.
Obžérství pokračuje velikonočním obědem u druhé babičky a dědečka. Večer téměř odpadám a to holky ještě o půl osmé hlásí, že chtějí barvit vajíčka. Jako - můžete mi říct kdy? Jako jak to mám stíhat?
Nebo přesněji řečeno - jak to stíháte vy, kteří ještě normálně chodíte do práce? Protože po tomto týdnu, kdy jsem domů chodila jen spát, už fakt nevím, jak ty dny nafouknout.
 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jsem zpět!

Jeden by neřekl , jak ten čas letí... Vše si uvědomíme až zpětně. Stejně jako já... Za těch téměř pět let, co jsem nenapsala ani písmenko, jsem: - stihla nastoupit do práce (administrativa) - nejmladší syn nastoupil do školky (letos šel již do 3. třídy) - prostřední dcera do 1. třídy (teď je z ní šesťačka) - nejstarší dcera do 3. třídy (ode dneška osmačka) - se stihla vdát (a vůbec ta svatba nevypadala tak, jak jsem si plánovala ) - se stihla rozvést (a vůbec to nebylo jednoduché) - patřila k těm, kteří šili roušky (a byla jsem za rebela a nechtěla je nosit) - zažila tak trochu šikanu na pracovišti - si našla novou (tvůrčí) práci - se začala vracet k šití Tak se pohodlně posaďte, dejte si kávu, protože... Cesta zpátky do minulosti (pomocí prokliků) právě začíná... Šití se věnuju 25 let . Roky ve škole (oděvní průmyslovka a VOŠ textilní), pár let praxe v oděvních firmách a nakonec spousta let šití z domu a na zakázku. Před 14 lety jsem na Fleru začínala pod nickem tmarcela . Svého čas

Po okolí

Jak jsem nakousla minule, začátek léta nebyl úplně dle mých představ. Se zády jsem marodila více jak dva měsíce! Prvních pár týdnů jsem se nezmohla na nic jiného než na polohu vleže a spánek. Když byly děti ve škole, já spala. Zadýchala jsem se už při přechodu po bytě. Po třech týdnech se mi začalo dělat líp, ale pořádně jsem neuseděla. Měla jsem výčitky, že nic nedělám, že mi doma práce stojí... Ale když jsem se do něčeho pustila, zdravotní stav mi to nedovolil. Na začátku července mi bylo nejlíp při chůzi. Zkusila jsem tedy naplánovat alespoň nějaké pěší výlety... Rozhledna Maruška Dvoupatrová dřevěná rozhledna ve valašském stylu byla veřejnosti zpřístupněna v roce 2014. Slouží také jako stanoviště Českého hydrometeorologického ústavu. Z vyhlídkové plošiny ve výšce 12 metrů se před vámi rozprostře panorama Hostýnských a Vizovických vrchů, Javorníků nebo Moravskoslezských Karpat. Jurkovičova rozhledna Jméno rozhledna získala podle slovenského architekta Dušana Sámo Jurkoviče, který v

Náročné prázdniny

Letošní prázdniny mi začaly už na začátku června. Nějak jsem se snažila vyjít všem vstříc, dělat první poslední, nedokázala jsem říct ne, k tomu všemu nahromaděný stres za posledních několik měsíců a pak... Jednu neděli mi nebylo dobře. Jako bych byla po túře a večírku zároveň. Proležela jsem odpoledne s tím, že uvidím, jak mi bude další den a začnu to řešit. V pondělí se mi špatně i vstávalo, sotva jsem se oblékla... akorát jsem dětem přidělávala starosti. Ale byly zlaté a se vším mi pomohly. Jen jsem jim řekla, že pokud to nerozchodím, zůstanu doma. Při chůzi to vypadalo, že je vše v pořádku. I v práci se to dalo, jen jsem pak odpoledne byla děsně unavená. A v noci mi byla zima. V úterý už bylo všechno špatně. Z postele jsem nedokázala vstát. Když se mi to konečně povedlo, vypověděly mi službu nohy. "Je fakt zle," říkala jsem si a volala o pomoc mamce (zdravotní sestře). Chvíli to vypadalo na sanitku, ale nakonec s vypětím všech sil jsme se "nějak" přesunuly do ne