Tý-deník návrhářky

Venku téměř nebe bez mráčku, 30° C ve stínu a my se v sobotu dopoledne vydali na "výlet". Teda..., jak se to vezme... Naši nejstarší - Klárku - čekala v Zubří Taneční soutěž. Naštěstí na to nebyla sama, ale myslím, že jich bylo čtrnáct. Tomu všemu předcházelo několik měsíců tréninků nejen v tělocvičně ale v poslední době i doma. Klárka vypadala na první pohled docela v klidu, ale uvnitř zažívala "peklo". V pátek nemohla usnout, v sobotu se zase vzbudit a pár kilometrů před cílem se jí udělalo špatně. Když jsme dojeli na místo, parkoviště bylo narvané a sportovní hala praskala ve švech. Udělalo se mi mdlo. A myslím, že to nebylo jen tím vydýchaným vzduchem. Zjistila jsem, že nejhorší na těchto masových akcích je to nekonečné "čekání na něco". Nejdřív čekání na vystoupení, které trvá cca 3 min. a je po všem, pak čekání na výsledek a mezitím sem tam nějaké čekání ve frontě (ať už na wc nebo zmrzlinu). Ale - bylo to úžasné! Mně se sevřel ...

Někdy mi to trvá, než se rozhoupu... Látku přerovnávám, chystám, pak zase schovávám... Ale když do ní konečně střihnu, je to paráda a všechna nervozita zmizí. Stejně jako teď. Kamarádka si "objednala" softshellový komplet pro synka. Pořád jsem to odsouvala, ale nejspíš to bylo dáno i tím, že nebylo kam spěchat - nošení je naplánováno až na letošní podzim... Tento týden jsem se však konečně rozhoupala a výsledek, myslím, stojí za to :) Střih byl tak nějak daný už od začátku.  Rovný střih, zadní díl mírně prodloužený. Vysokoklínové rukávy, v dolní části do gumy. Asymetrický přední díl - tak trochu zešikma všitý zip. Na větším předním díle našitá kapsa ve tvaru hvězdičky. Největší problém jsem tak trochu viděla ve všití kapuce. Úkol zněl jasně: "Měla by být odepínací." Ale těch variant, jak ji odepínat je víc... Na suchý zip, na druky, na zip. Nakonec jsem zvolila pro mě nejjednodušší cestu - kostěný zip. Oříšek ovšem byl sehnat jej u nás v kamenném obch...

Když jsou vašemu dítěti čtyři, výběr dárků "neošulíte". Chce to týdny příprav a jednotlivé nápady je třeba si zapisovat. Hned. Než to zapomenete. Agátka má narozeniny za deset dnů , takže je třeba doladit detaily. Ročnímu dítěti stačí jeden větší dárek (popř. pár drobnost í), ale čím starší dítě, tím více má "potřeb" :) Takže jakákoliv cesta do obchodu s hračkama nebo zbo žím pro děti znamená, že je třeba zapnout nahrávání, protože: "Ta pa nenka by se mi líbila. " "No a ten kočárek..." "A taky p otřebuju auto. Pro pa nenky. Aby mohly jezdit n a výlet." "A nějakou novou knížku. Třeba." "Takového medvídka ještě nemám." "A jiný plyšák by to být nemohl?" " Mohl. T řeba: liška, veverka nebo ježek!" A našla jsem ji! Lišku jednu podšitou... Ale v ětšinou si, naštěstí, vystačím s blokem a tužkou... Agátka má skoro jasnou představu o tom, jak to všechno bude probíhat. Nejdůležitější...

Ne, nezbláznili jsme se... :) Jen tak dvakrát do roka má mateřská škola našich dětí sobotní akci. Na začátku školního roku to byl Indiánský den a teď Den řemesel. A musím tedy říct, že byl vidět kus práce... Začalo to velkým vystoupením všech dětí, kdy každé předvedlo nějaké zaměstnání či řemeslo s písničkovým doprovodem. Klárka jako farmářka zpívala: Já mám koně, vraný koně No a Agátka: Já jsem malý kominíček, šupsajdá :)   Po "kulturní vložce" přišel čas některá ta řemesla vyzkoušet - truhlář, cukrář, hvězdář, zdravotník, zedník nebo pekař, švadlenka či elektrikář... Osm stanovišť a na konci překvapení - spousta jídla, míchané nápoje, "vyřezávané ovoce" a zmrzlina. A jako bonus - zvířata z farmy a hasiči i s autem :) Zbytek dne jsme strávili na chalupě. Žádná práce, šití, nic... Dokonce jsem se přistihla, že nepracuju ani v hlavě. Prostě asi tak nějak :) Davídek sbíral sedmikrásky... Holky tlačily třicet let starý kočár... ...

Nevím proč, ale z dětství si pamatuju jen pár střípků. Nejstarší vzpomínka bude mít brzy třicet. Jsem s rodiči v kuchyni (kde máme bílý! koberec), je neděle a mamka se mi snaží vysvětlit, že budu pár dní doma s taťkou, protože nastupuje do porodnice.Mžná bych si snad vzpomněla i na šaty, které měla na sobě a na to velké břicho :) To mi byly dva roky a sedm měsíců. Ze školky si jinak nepamatuju nic. Nevím, jak se jmenovaly paní učitelky, spolužaček si vybavím jen pár... Když mi bylo pět, na konci školního roku jsme se fotil y , já měla krásné sametové šaty a vysoké horečky. Jedna z mála pěkných barevných fotek a já tam vypadám jak hromádka neštěstí. V první třídě si vybavím spolužáka, který nás mlátil, házel po nás židličky... a taky svou první pětku z matematiky. Seděla jsem v řadě u okna vedle spolužáka a sčítání a odčítání přes deset mu moc nešlo. A já mu tak věřila... a všechno opsala :) a blbě! Ve třetí třídě jsem začala chodit do třídy s bratránkem (který má stejné ...