Přeskočit na hlavní obsah

Jak uschovat vzpomínky...

Nevím proč, ale z dětství si pamatuju jen pár střípků. Nejstarší vzpomínka bude mít brzy třicet. Jsem s rodiči v kuchyni (kde máme bílý! koberec), je neděle a mamka se mi snaží vysvětlit, že budu pár dní doma s taťkou, protože nastupuje do porodnice.Mžná bych si snad vzpomněla i na šaty, které měla na sobě a na to velké břicho :) To mi byly dva roky a sedm měsíců.

Ze školky si jinak nepamatuju nic. Nevím, jak se jmenovaly paní učitelky, spolužaček si vybavím jen pár...
Když mi bylo pět, na konci školního roku jsme se fotily, já měla krásné sametové šaty a vysoké horečky. Jedna z mála pěkných barevných fotek a já tam vypadám jak hromádka neštěstí.

V první třídě si vybavím spolužáka, který nás mlátil, házel po nás židličky... a taky svou první pětku z matematiky. Seděla jsem v řadě u okna vedle spolužáka a sčítání a odčítání přes deset mu moc nešlo. A já mu tak věřila... a všechno opsala :) a blbě!

Ve třetí třídě jsem začala chodit do třídy s bratránkem (který má stejné příjmení) a taky jeho bratránkem (který má příjmení úplně jiné, ale zato stejné jako spolužačka, která s námi ani nebyla z rodiny). Mít mezi spolužáky někoho z rodiny teda nebyla žádná výhoda. Většinou spíš peklo :) Když jsem dostala špatnou známku a já (si) nechtěla kazit víkend, tak jsem se rozhodla, že to našim řeknu třeba až v pondělí. Jenže to by se mnou nesměl chodit do třídy bratranec, že. Takže než rodičové moji mílí přišli domů z práce (a že teda chodili docela brzo), tak už to věděli... A tak to bylo až do devítky...

Takže jsem si docela odfukla, když jsem nastoupila na střední do FM. Nikoho jsem neznala a nikdo neznal mě. Docela výhoda, nový začátek a tak.

V době, kdy jsem vyrůstala, byly jen klasické foťáky, takže se vždycky čekalo, než se dofotí film, se kterým se běželo do fotolabu... To pak bylo překvápko, když z rádoby "uměleckých" fotek byly jen rozmazané šmouhy.

Jsem moc ráda, že mé děti vyrůstají "až" teď, kdy máme digitální foťák. Máme ho pár let (as tak pět nebo šest) a nafotili jsme už skoro 40 tisíc fotek. Já neříkám, že všechny byly "výstavní", ale i tak... Od roku 2009 (když se narodila Klárka) jsem začala vytvářet každého půl roku fotoknihu. Tak mám jistotu, že ty nejkrásnější vzpomínky si oživíme kdykoliv. A navíc...
Klárka, Agátka i Davídek - každý bude mít svou "krabici vzpomínek". Fotky z UZV, první botky, "deník" psaný od narození po nástup do školy, fotoknihu "Můj první rok" a spoustu drobností. Navíc každého z nich provází jedna barva. Klárku modrá (ač měla i růžové období), Agátku oranžová, Davídka zelená. Tak nějak nenásilně, automaticky :)

I toto je součástí "krabice na vzpomínky": 


A tady jsou jejich deníky:


Máte taky "krabici na vzpomínky"? Co pomáhá vám pamatovat si ty "nej" okamžiky?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jsem zpět!

Jeden by neřekl , jak ten čas letí... Vše si uvědomíme až zpětně. Stejně jako já... Za těch téměř pět let, co jsem nenapsala ani písmenko, jsem: - stihla nastoupit do práce (administrativa) - nejmladší syn nastoupil do školky (letos šel již do 3. třídy) - prostřední dcera do 1. třídy (teď je z ní šesťačka) - nejstarší dcera do 3. třídy (ode dneška osmačka) - se stihla vdát (a vůbec ta svatba nevypadala tak, jak jsem si plánovala ) - se stihla rozvést (a vůbec to nebylo jednoduché) - patřila k těm, kteří šili roušky (a byla jsem za rebela a nechtěla je nosit) - zažila tak trochu šikanu na pracovišti - si našla novou (tvůrčí) práci - se začala vracet k šití Tak se pohodlně posaďte, dejte si kávu, protože... Cesta zpátky do minulosti (pomocí prokliků) právě začíná... Šití se věnuju 25 let . Roky ve škole (oděvní průmyslovka a VOŠ textilní), pár let praxe v oděvních firmách a nakonec spousta let šití z domu a na zakázku. Před 14 lety jsem na Fleru začínala pod nickem tmarcela . Svého čas

Po okolí

Jak jsem nakousla minule, začátek léta nebyl úplně dle mých představ. Se zády jsem marodila více jak dva měsíce! Prvních pár týdnů jsem se nezmohla na nic jiného než na polohu vleže a spánek. Když byly děti ve škole, já spala. Zadýchala jsem se už při přechodu po bytě. Po třech týdnech se mi začalo dělat líp, ale pořádně jsem neuseděla. Měla jsem výčitky, že nic nedělám, že mi doma práce stojí... Ale když jsem se do něčeho pustila, zdravotní stav mi to nedovolil. Na začátku července mi bylo nejlíp při chůzi. Zkusila jsem tedy naplánovat alespoň nějaké pěší výlety... Rozhledna Maruška Dvoupatrová dřevěná rozhledna ve valašském stylu byla veřejnosti zpřístupněna v roce 2014. Slouží také jako stanoviště Českého hydrometeorologického ústavu. Z vyhlídkové plošiny ve výšce 12 metrů se před vámi rozprostře panorama Hostýnských a Vizovických vrchů, Javorníků nebo Moravskoslezských Karpat. Jurkovičova rozhledna Jméno rozhledna získala podle slovenského architekta Dušana Sámo Jurkoviče, který v

Náročné prázdniny

Letošní prázdniny mi začaly už na začátku června. Nějak jsem se snažila vyjít všem vstříc, dělat první poslední, nedokázala jsem říct ne, k tomu všemu nahromaděný stres za posledních několik měsíců a pak... Jednu neděli mi nebylo dobře. Jako bych byla po túře a večírku zároveň. Proležela jsem odpoledne s tím, že uvidím, jak mi bude další den a začnu to řešit. V pondělí se mi špatně i vstávalo, sotva jsem se oblékla... akorát jsem dětem přidělávala starosti. Ale byly zlaté a se vším mi pomohly. Jen jsem jim řekla, že pokud to nerozchodím, zůstanu doma. Při chůzi to vypadalo, že je vše v pořádku. I v práci se to dalo, jen jsem pak odpoledne byla děsně unavená. A v noci mi byla zima. V úterý už bylo všechno špatně. Z postele jsem nedokázala vstát. Když se mi to konečně povedlo, vypověděly mi službu nohy. "Je fakt zle," říkala jsem si a volala o pomoc mamce (zdravotní sestře). Chvíli to vypadalo na sanitku, ale nakonec s vypětím všech sil jsme se "nějak" přesunuly do ne