Přeskočit na hlavní obsah

Jak uschovat vzpomínky...

Nevím proč, ale z dětství si pamatuju jen pár střípků. Nejstarší vzpomínka bude mít brzy třicet. Jsem s rodiči v kuchyni (kde máme bílý! koberec), je neděle a mamka se mi snaží vysvětlit, že budu pár dní doma s taťkou, protože nastupuje do porodnice.Mžná bych si snad vzpomněla i na šaty, které měla na sobě a na to velké břicho :) To mi byly dva roky a sedm měsíců.

Ze školky si jinak nepamatuju nic. Nevím, jak se jmenovaly paní učitelky, spolužaček si vybavím jen pár...
Když mi bylo pět, na konci školního roku jsme se fotily, já měla krásné sametové šaty a vysoké horečky. Jedna z mála pěkných barevných fotek a já tam vypadám jak hromádka neštěstí.

V první třídě si vybavím spolužáka, který nás mlátil, házel po nás židličky... a taky svou první pětku z matematiky. Seděla jsem v řadě u okna vedle spolužáka a sčítání a odčítání přes deset mu moc nešlo. A já mu tak věřila... a všechno opsala :) a blbě!

Ve třetí třídě jsem začala chodit do třídy s bratránkem (který má stejné příjmení) a taky jeho bratránkem (který má příjmení úplně jiné, ale zato stejné jako spolužačka, která s námi ani nebyla z rodiny). Mít mezi spolužáky někoho z rodiny teda nebyla žádná výhoda. Většinou spíš peklo :) Když jsem dostala špatnou známku a já (si) nechtěla kazit víkend, tak jsem se rozhodla, že to našim řeknu třeba až v pondělí. Jenže to by se mnou nesměl chodit do třídy bratranec, že. Takže než rodičové moji mílí přišli domů z práce (a že teda chodili docela brzo), tak už to věděli... A tak to bylo až do devítky...

Takže jsem si docela odfukla, když jsem nastoupila na střední do FM. Nikoho jsem neznala a nikdo neznal mě. Docela výhoda, nový začátek a tak.

V době, kdy jsem vyrůstala, byly jen klasické foťáky, takže se vždycky čekalo, než se dofotí film, se kterým se běželo do fotolabu... To pak bylo překvápko, když z rádoby "uměleckých" fotek byly jen rozmazané šmouhy.

Jsem moc ráda, že mé děti vyrůstají "až" teď, kdy máme digitální foťák. Máme ho pár let (as tak pět nebo šest) a nafotili jsme už skoro 40 tisíc fotek. Já neříkám, že všechny byly "výstavní", ale i tak... Od roku 2009 (když se narodila Klárka) jsem začala vytvářet každého půl roku fotoknihu. Tak mám jistotu, že ty nejkrásnější vzpomínky si oživíme kdykoliv. A navíc...
Klárka, Agátka i Davídek - každý bude mít svou "krabici vzpomínek". Fotky z UZV, první botky, "deník" psaný od narození po nástup do školy, fotoknihu "Můj první rok" a spoustu drobností. Navíc každého z nich provází jedna barva. Klárku modrá (ač měla i růžové období), Agátku oranžová, Davídka zelená. Tak nějak nenásilně, automaticky :)

I toto je součástí "krabice na vzpomínky": 


A tady jsou jejich deníky:


Máte taky "krabici na vzpomínky"? Co pomáhá vám pamatovat si ty "nej" okamžiky?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Zklamání aneb Když se "daří", tak se daří!

První z náročných týdnů, které nás čekají, máme za sebou... A můžu teda říct, že jsem KO ještě teď!
Pondělí. Velikonoční tvoření ve škole. No jako proč ne. Všechno nachystáno, připraveno, člověk přijde k hotovému a odejde bez peněz, se spoustou výrobků a s Batmanem. Batman - super nápad, ale... po dvaceti minutách malování na obličej přišla půl hodina odličování. A nešlo to úplně lehce a bezbolestně.
*** Úterý. Velikonoční tvoření ve školce. Tady už to bylo horší. Ne organizačně ale prostorově. Žádná školní jídelna, ale třída Skřítků, malé stolky a spousta, spooousta maminek, tatínků, babiček či tetiček. U některých dětí jsem měla pocit, že patří k Hujerům a nakonec stejně tvořili dospělí a děti si hrály.

 *** Středa. Konečně měl přijít volný den a poklidná příprava na Velikonoce. Nakonec jsem řešila daně a taneční kostýmy, takže zase nic. *** Čtvrtek. Hurá, velikonoční prázdniny. Uklidím, vyperu, nachystám, koupím tatar, projdem trhy... O půl deváte telefonát ze školky a všechno je jinak. Že se če…

Prázdniny aneb Týden první

První den prázdnin a už od rána je potřeba zapojit je do práce :) Pěkně od půl deváté. A obíráme rybíz kuličku po kuličce, ať máme z čeho péct buchty :) Nakonec z toho máme dvacet "porcí", takže vystaráno...

*** Při úterní projížďce na koloběžkách si Agi, aniž bychom to tušili, uhnala úžeh. Středeční procházka k Bečvě a "kamenným sochám" tedy nakonec úplně nedopadla, ale než se úžeh projevil, myslím, že jsme si to užili.

A dokonce si děti oblíkly oblečky vyloženě hodící se na takovou "akci"...
A póza nakonec...

*** Čtvrtek Agi proležela s teplotama, tak jsme se pustili do úpravy balkónu. Počasí jako malované, takže jsme se na zaskleném balkóně málem uvařili... Ale - podlaha je hotová a konečně mám pěkné místečko na focení. I v zimě!

 *** V pátek po delší době zapršelo, ale nikomu to nevadilo :)

Prázdniny aneb Týden pátý

Kdy je ten správný čas? Na co?
- kdy nechat děti samotné bez rodičů - kdy je pustit ze školy samotné domů - kdy je poslat na prázdniny s prarodiči na chatu - kdy jim zaplatit pobytový tábor
Proč to řeším? Protože když jsme včera odjížděli z chaty s prázdným autem, nebylo mi nejlíp. Klárka celou dobu pofňukávala, že chce jet domů. Kdy je to "vydírání" ze strany dítěte a kdy je v tom vážný důvod? Jsem bezradná a docela mě to trápí. Ano, jsem tu pro děti, ale taky jsem ráda sama se sebou. Kde je ta "zlatá střední cesta"?
Máme tři děti, ale v tomto pořád tápu. Věřím, že vše, co dělám, dělám správně... Ale pak přijde jedna věc, která mě totálně vykolejí a já... nevím.