Tý-deník návrhářky

Tak já nevím... Člověk se těší na léto a najednou je po něm. Pořád byl konec prázdnin daleko, ale posledních pár dnů je to tak nějak víc vidět, že je září "za rohem". Dny se zkracují, sluníčko nám nezapadá úplně vpravo nad Valmezem ale přímo naproti oknu. Večery jsou chladné, že věšet prádlo na balkóně bez mikiny je tak trochu na "rýmičku". Závěr prázdnin u nás byl ve znamení oslavy sedmých narozenin Klárky. Ta si to letos naplánovala v barvách trikolóry a pro jistotu se slavilo tři dny po sobě, tento víkend další část a příští víkend závěrečná :) Je to náročné na přípravu, ale aspoň nějaká změna... Balónky - to byl "jen" začátek... No jo, už je to školačka :)   No a ke všemu... Dostal se nám do rukou seznam věcí, co potřebuje každý prvňáček... Ale tak... není toho málo :) Před prázdninam jsem viděla nějaké video, kde veškerá vábava stála cca 5.000,- Kč. Ale byly tam položky, nad kterými zůstával rozum stát! Jako - je třeba m...

Mám takový pocit, že připravit se nedá na nic... Když teda nepočítám písemky či zkoušení ve škole. To tak člověk nějak tuší, jak to dopadne, když se nepřipraví a nebo to "ošulí". Když mi "do cesty" přišla nějaká "životní" událost, snažila jsem se vymyslet různé varianty toho, jak to bude probíhat, co se bude dít a jak by to mohlo dopadnout, až... Nakonec to bylo všechno zbytečné, protože výsledek byl pokaždé úplně jiný. Život si to prostě tak nějak naplánuje sám.  Prázdninám jsme nechali volný průběh, protože vždy když jsme si vymysleli nějakou akci, počasí si udělalo svůj program a my zůstali sedět doma. Celý den jsme pak dětem vysvětlovali, že se opravdu nehodí jet k vodě/do lesa/na rozhlednu, když leje. Naučili jsme se neříkat holkám naše společné plány... Tedy přesněji - neříkat jim to s velkým předstihem. Oznámili jsme jim to, až pár desítek minut před odjezdem... A ono to stačilo. I tak netrpělivostí neustále sledovaly naše kroky, takže výpra...

Už dlouho jsem chtěla šít tašku na kočár. Prostě něco pro maminky. Jasně, součástí téměř každého kočárku je i přebalovací taška, ale ne každá novopečená maminka chce jít s davem :) A tak když mi někdy před prázdninami psala jedna zákaznice ze Slovenska, že se jí děsně líbí tato... ...ale kdyby tak byla o něco větší a tak nějak přizpůsobená miminku a mamince. Jsem si řekla: "Super! Konečně to, nač se chystám tak dlouho." Prostě jsem se těšila :) To nejsložitější mě ovšem teprve čekalo... Vzhledem k tomu, že látka u kabelky HAPPY je z loňské kolekce, bylo hledání docela složité. Po několika dnech strávených na gůglu jsem přece jen našla místo, kde ji ještě měli v nabídce. Hned jsem psala zákaznici, domluvily se a já objednala. Až když jsem měla "nákup u pokladny" jsem zjistila, že zásilka půjde z Austrálie. "No, tě pic! Snad to dorazí do Vánoc." Navíc jsem totiž "chytře", abych ušetřila, zvolila lodní dopravu. Ale, světe div se, obá...

Jediné řešení, stručně řečeno, je nemít děti. S nimi totiž nejste sama nikdy. Neustále jsou vám v patách. Nejčastěji, když něco tvořím - ať už oběd nebo uklízím v obyváku. Nestěžuju si, to si nemyslete. Jen se vždycky musím pousmát, že si mě začnou všímat zrovna v ten okamžik, když mám plné ruce práce. Navíc nechodí po jednom ale pěkně ve skupinkách... Všichni najednou - ve třech! Když máte jedno dítě a potřebujete "pauzu", "vrznete" ho do postýlky/ohrádky a máte prostor i klid. Když máte děti dvě , dáte mladší do postýlky, starší k pohádce a máte alespoň dvě minuty na to zajít si na wc. Ale když jsou cvrčci tři a navíc jsou prázdniny, "být sama" už nestíhám. To je pak třeba využít každé chvilky, kdy jsou děti pod "dozorem" ostatních (rozumějte pod dohledem prarodičů či dalšího rodinného příslušníka ve věku 18+). V tom okamžiku vybíhám na kopec. Jako včera... Holky byly, jako posledních pár dní, "rozbrnkané" a já ...

Jednou za čas přijde. Přibližně tak jednou za 6-8 týdnů. Přijde nezvaná... ale čekám ji. Většinou si za to totiž můžu sama. Je to krize. Tvůrčí. Stává se to většinou, když si nechám objednávky na poslední chvíli a nebo když se mi práce nakupí víc (protože moc neumím říct "Ne!" ) a já pak nestíhám deadline. Většinou to čekám už pár dní před tím, než dorazí, ale už je pozdě ji zabrzdit. Pracovní tempo je pomalejší, usínám ve stoje, nic se mi nechce, ale vím, že musím. Ano, to je nejhorší - MUSET! Poslední taková krize přišla na začátku prázdnin. Spojilo se to s celkovým "stresem" kolem konce školního roku, nový režim, najednou plný byt, do toho rozdělané zakázky a já přestala stíhat. Večer jsem do postele doslova odpadla a ráno nemohla vstát. Trvalo to asi čtyři dny, kdy jsem se na šicí stroj nemohla ani podívat. Vypnula jsem, nabrala sílu a když jsem se po "odpočinku" vrátila k zakázkám, šlo to téměř samo. Nedokážu si pomoct. Když mi práce ...